Tenhle týden prožívám mezi knihami ještě víc než kdy jindy. Sotva jsem se vzpamatoval z nedělní Magnesie Litery, kde předávala nejvýznamnější cenu Kniha roku vskutku zásadní literární osobnost Halina Pawlowská, což je podobné, jako kdyby Eva s Vaškem uváděli Led Zeppelin do Rock’n’rollové síně slávy, dnes spěchám na mezinárodní veletrh a festival Svět knihy, který se otevírá na pražském Výstavišti.
A vůbec mi nevadí, že na mě doma hledí, jako bych prohlásil, že mířím do baru za hampejznicemi a vrátím se za tři dny. Zase odtud totiž povleču igelitky plné nových svazků a nastane obvyklé hudrování, že už to nemáme kam dávat. Těším se, že na akci potkám své oblíbené zanícené nakladatele, nakladatelky, redaktory, redaktorky, překladatele a překladatelky, kteří jsou kolektivními pachateli toho, že máme pořád co číst. Jestli dorazí, nechám si podepsat od Nora Pera Pettersona jeho novelu Jak krást koně a od Španěla Enrique Vila-Matase duchaplného Bartlebyho a spol. A taky nejčerstvější dílo Terezy Boučkové Rok kohouta, které se mi ohromně líbilo, což je však zcela nevhodné sloveso, neboť tenhle syrově autobiografický román není k líbení, ale naopak vámi silně otřese.
Rovněž doufám, že mě potkají knížky, o jejichž existenci zatím nemám ani ponětí. Mimochodem, v tom mi neomylně radí Umberto Eco. V jednom eseji velice vychválil italského humoristu Achilleho Campanileho a já si vzpomněl, že tu přece kdysi vyšla v Odeonu jeho taškařice Za všechno může kapitán. Po jistém úsilí jsem ji sehnal v antikvariátu a patří stále k mým nejmilovanějším. Třeba pro pasáž o zloději-dobroději, který přepadává chodce a pod hrozbou revolveru jim cpe peníze, nebo kvůli nápadu s usínátkem, budíkem naruby, který bdící rázem uspí. Podruhé mi Eco otevřel obzory, když v Poznámkách na krabičkách od sirek připomněl „nezařaditelného grafomana“ Giovanniho Papiniho a jeho vizionářský, provokativní a groteskně anarchistický příběh z roku 1931 Gog, který publikoval v roce 1992 Volvox Globator. Opět mi pomohl antikvariát a knihu vřele doporučuji, byť ve fiktivním rozhovoru s Leninem mrazí autorova předvídavost, co se stane z Ruska a z bolševismu.
Před Světem knihy chci dnes ráno zavítat před pražskou radnici na jeden happening. Jako musí být Kartágo zničeno, ostatně soudím, že je nejvyšší čas odvolat radního Milana Richtera, který se neblaze zapsal do dějin hlavního města vynálezem Richterovy stupnice divadelního zemětřesení. Transformaci totálně spatlal, přišel se šílenými nápady typu plošné dotace na vstupenky a nepochopil status neziskových subjektů. Proč si ODS jako Milouš Jakeš myslí, že „tento soudruh je dobrý na toto“? Nemůže být přece tak hloupý, když je zemědělský inženýr. Zajímalo by mě, jak onen první muž „přes kulturu“ kulturou doopravdy žije, co si pod ní představuje, co má v knihovně, na jaké chodí koncerty nebo výstavy a na čem byl naposledy v kině. Podle otřesných plodů jeho práce to vypadá, jako by úředníkův horizont tvořil leda Karel Gott, Kája Mařík a Kameňák.
***
Je nejvyšší čas odvolat radního Richtera, který se neblaze zapsal do dějin hlavního města vynálezem Richterovy stupnice divadelního zemětřesení
