Klid, jejž střední Evropa prožívá díky EU, bychom měli využít k uklizení stolu se sousedy
Byť se to dnes nezdá, Evropská unie se může rozpadnout. Krize, kterou prochází, je nejvážnější od jejího vzniku, doba, v níž probíhá, je hospodářsky nejtěžší od sedmdesátých let, a výhled dokonce nejméně nadějný od konce druhé světové války. Odstředivé tendence, které jsou právě tady z Prahy podporovány, když ne rovnou vyvolávány, rostou a soudržnost unie naopak klesá. Konec eura, o němž se v české kotlině téměř žertuje, nebude přitom ničím menším než koncem Evropské unie, přinejmenším té Evropské unie, jakou známe dnes. K tomu ještě Spojené státy ztrácí pozici globální supervelmoci, která už nemá sílu ani chuť držet nad Evropou ochrannou ruku. NATO stejně jako Evropská unie zdánlivě bezkonečně existuje, ale ani jeho dlouhodobá existence není něčím, s čím je možné počítat jako s neměnnou konstantou. Jako s jistotou, na niž se lze zcela bezbřeze spolehnout.
Ve chvíli, kdy naše současné jistoty v podobě Unie a Aliance zmizí, se střední Evropa opět změní v prostor mezi Německem a Ruskem. Střední Evropa přitom stále pořád dokola ještě vybojovává minulé války, zaobírá se minulými křivdami a omluvami. Musí, a to proto, že stále nepřekonala traumata, která tomuto regionu přinesla druhá (a první) světová válka.
Stačí se podívat za Krkonoše a Jeseníky, kde si v těchto dnech doslova podávají dveře ruský prezident Dmitrij Medveděv s hlavou Spolkové republiky Německo Christianem Wulffem. Největším tématem Medveděvovy návštěvy byla katyňská tragedie, zavraždění několika desítek tisíc polských důstojníků v roce 1940, omluva ruského parlamentu a předání některých dalších dokumentů o sedmdesát let mrtvých vojácích a jejich už také zemřelých vrazích.
Na návštěvě německého prezidenta je nejdůležitější připomenutí čtyřicet let starého gesta tehdejšího kancléře Willyho Brandta u pomníku povstalců varšavského ghetta, které rozmrazilo do té doby ledově chladné vztahy mezi Spolkovou republikou a komunistickým Polskem. Hlavním závěrem pondělní schůzky polského premiéra Donalda Tuska a německé kancléřky Angely Merkelové je úkol ministrům zahraničí obou zemí, aby připravili podle víc než deset let starého vzoru česko-německé deklarace její polsko-německou obdobu. Neboť česko-německá deklarace se za dobu své existence osvědčila jako „airbag“, kdykoli kvůli nějakému rozdílnému pohledu na minulost nastala ve vztazích mezi Prahou a Berlínem nějaká menší krize.
Je dobře, že se toto „vyrovnávání se s minulým stoletím“ konečně děje a že se to děje ještě teď, kdy nad naší částí světa stále ještě visí ochranný baldachýn v modré barvě Evropské unie. Protože jen definitivním překonáním toho, co tady napáchala druhá světová válka (která pro Čechy začíná už mnichovskou dohodou roku 1938), lze vytvořit atmosféru, která nám umožní přežít otřesy, k nimž může v případě nepříznivého vývoje uvnitř Evropské unie dojít.
Tak jako jeden slovenský investiční poradce nedávno prohlásil, že Slovensko by mělo mít nějaký plán, co dělat v případě, že se rozpadne eurozóna a země se bude muset vrátit ke slovenské koruně, pak by i střední Evropa měla mít někde v šuplících plán, jak dál, kdyby zmizely naše dvě největší mezinárodní jistoty v současném světě.
Tím prvním, co by se mělo už konečně udělat, je uklizení válečného stolu. Wulff včera ve Varšavě k Brandtově gestu přidal ještě jedno, když vedle uctění hrdinů varšavského ghetta vzdal hold i hrdinům Varšavského povstání. To je jistě chvályhodné, ale aby byla druhá světová válka skutečně smazána, mělo by to při podobných připomínkách vypadat podobně jako v Grunwaldu, kde si Poláci a Němci letos připomínali šest set let od jedné z největších středověkých bitev. Společně, nerozděleni na vítěze a poražené.
Uctění padlých Němců Právě toto rozdělení ve věci válek minulého století ve střední Evropě stále přetrvává. S nedůvěrou, dokonce s jistým pohoršením sledujeme, jak si Němci potichu staví pomníky svých válečných obětí, jak připomínají svá rozbombardovaná města, včetně apokalyptického příběhu Drážďan, srovnatelného v mnoha ohledech s Hirošimou a Nagasaki. Téměř rozhořčeně se pak Poláci tváří, když jim Rusko připomene tragický osud zajatých rudoarmějců v bitvě pod Varšavou roku 1920. Stejně jako většina Rusů stále ještě nepochopila, že tehdejší vítězství „bílých“ Poláků bylo prvním oslabením komunistické hrůzovlády. Hrůzovlády, které se přes všechny pochybnosti o podstatě dnešního ruského režimu dokázali zbavit i Rusové. Za uklizený stůl bude možné minulé století pokládat ve chvíli, až polský premiér, německá kancléřka a ruský prezident společně položí věnce na Seelowských výšinách, na místě poslední velké bitvy před pádem Berlína. A padlí budou jen padlí. Snad se to podaří dříve, než baldachýn Evropské unie nad střední Evropou zmizí. Pak bude možné mít o budoucnost střední Evropu o něco menší obavy.
***
Aby byla válka překonána, mělo by to vypadat jako v létě u Grunwaldu, kde si Poláci a Němci připomínali 600 let od této největší z bitev. Společně, nerozděleni na vítěze a poražené.
O autorovi| LUBOŠ PALATA, redaktor LN e-mail: lubos.palata@lidovky.cz
