Bezdomovci nedělají žádnému městu velkou čest. Co s nimi a jak na ně? Pořádek, nebo benevolence? Pohoršení, nebo lidské pochopení? Záleží na naladění veřejnosti a pohnutkách správy města. A vzdej se každý bláhové naděje, že s tím tak či onak valně pohneš.
Před třemi roky zmobilizovala pařížské SDF (sans domicile fixe), čili „lidi bez stálého bydliště“, jak se ve Francii této skupině úředně říká, skupina nadšenců s názvem Děti dona Quijota. Usadila je do stanů okolo půvabného kanálu Saint Martin, oslovila populární herce a rozjela akci. Záhy u toho byla televize, což nemohlo nechat lhostejnou radnici, a posléze ani vládu. Atmosféra houstla a napětí rostlo. Mimo jiné i proto, že panoval leden, který bývá i v Paříži hodně studený. Navíc se schylovalo k živelnému obsazování volných bytů a prázdných budov ve městě. Ze dne na den se objevil návrh zákona stanovící právo každého občana bez prostředků vyžadovat od radnice bydlení, a to i soudní cestou. A všichni potřební dostali příslib, že jejich případy budou individuálně řešeny. Skončilo to do ztracena a stejně tak dopadl krátkou dobu žijící návrh nabízet bezdomovcům upravené prostory bývalých skladů na předměstí.
Clochard patří ke kulise města Francie měla vždy své tuláky. Žili v jakési symbióze se společností, nebo lépe na jejím okraji. Platí to dodnes. Solidarita se žebrajícími spoluobčany trvá. Pokud takový typ nepřiměřeně neobtěžuje okolí, zejména následkem opilosti, nikdo se většinou neptá, proč policie nezasahuje. Je to zkrátka „clochard“. Posedává v Paříži někde v metru či na ulici, pokuřuje a popíjí s cedulkou Přispějte na jídlo a mýdlo. Sem tam něco vykřikne. Jaksi patří ke kulise města.
Méně rázovitého koloritu v bezdomovectví mají ovšem ti, kteří jsou na ulici nedobrovolně. Jedinci vyhnaní do ulic z nouze a v důsledku nějakého životního selhání. Upozorňují na ně cyklicky se opakující kampaně. Přicházejí na pořad zpravidla s prvními mrazy a mizí, jakmile se vrací slunce na severní polokouli.
Před více než padesáti lety vyprovokoval velkou celonárodní akci na pomoc bezdomovcům kněz a řeholník abbé Pierre. Počátkem roku 1954 v mrazivé zimě vyzval spoluobčany ke „vzpouře dobrotivosti“. Apeloval jak na křesťanské cítění francouzských katolíků, tak na prostou lidskost. Z rádia se nesla jeho výzva k solidaritě s potřebnými a zabrala. Rozjely se akce bezprostřední občanské pomoci a záhy také reagovala politická scéna. Za několik týdnů byl na světě projekt výstavby 12 tisíc bytů.
Rádiové výzvy abbé Pierra z 50. let patří do zlatého fondu rozhlasových archiválií, stejně jako filmové záběry z jeho akcí. O čtvrtstoletí později ho následoval komik a filmový herec Coluche.
Vložil svou popularitu do akce „Pohostinství od srdce“ s cílem přijít k lidem na okraji společnosti nejen s jídlem, ale i s trochou lidského zájmu. Coluchem podnícená akce se stala milníkem ve vývoji moderní francouzské charity. Byl to posun od kostelního moralizovaní k charitativním velkoakcím za účasti celebrit showbyznysu.
Spektakulární kampaně solidarity překřikují fungující síť sociální pomoci. Spočívá na státních podporách, obecních rozpočtech, evropských dotacích a z nemalé části na mravenčí práci dobročinných charitativních spolků. Prostředky na to, jak lidi bez domova nasytit a poskytnout jim prostor k přespání a k osobní hygieně, nechybí. Obtížnější je dostat lidi z okraje společnosti zpět do normálního života. Nezřídka je to beznadějné. Tolerance a solidarita s francouzskými tuláky a bezdomovci existuje. Stejně jako ve Francii existují pokusy čas od času něco na nepohodlné lidské trosky vymyslet. Leč autoři takových nápadů musejí počítat s veřejným odporem. Nějaké „odklizení“ bezdomovců z dohledu „slušných“ a „spořádaných“ by francouzská veřejnost těžko spolkla. Před časem vyvolal poprask nápad starosty pařížského předměstí Argenteuil se „sprejem proti bezdomovcům“. Pomocí nepříjemně páchnoucích chemikálií chtěl odradit tuláky od snahy usazovat se v některých částech čtvrti.
Vlna rozhořčení byla značná. Copak lze zacházet s bezdomovci, jako kdyby šlo o krysy? Jak hanebné, jak nepřijatelné! Argenteuil se ocitl na straně civilizačního barbarství, na šikmé ploše nedůstojnosti, na niž se dostává společnost ochotná vyhánět za jakoukoliv cenu své nepohodlné okrajové elementy.
Mluví se snadno, hůře se koná. Na případ se „spreji proti bezdomovcům“ reagovala tehdy jedna odpovědná ministryně stroze: „Beru na vědomí, že žijeme ve společnosti, jež nehodlá trpět obtěžující elementy.“ Dala tak najevo, že ji zajímá více pohoršení občanů nad „obtížnými“ bezdomovci než samo bezdomovectví a pocit hanby nad existencí něčeho tak lidsky nepřijatelného a nedůstojného.
Jde jen o projev nepořádku?
Nemyslím, že by postřehy z Paříže a francouzský pohled na věc měly inspirovat někde jinde. Nevedou k žádnému „konečnému řešení“, pouze nabádají nepodlehnout při pohledu na lidské chudáky a pobudy pokušení zřeknout se lidskosti. Aprovokují zamyšlení. Jsou bezdomovci pouze „obtěžováním“, zraňujícím náš pohled, vyšinutím z harmonie světa, projevem nepořádku v jinak dobře uspořádaném a fungujícím světě? Má se jim s tolerancí pomáhat, nebo se mají represí potlačovat jako cosi nepřátelského a destabilizujícího?
„Vy, kteří rozdáváte rozumy, začněte nejdřív umravňovat ty, kteří nadávají a plivou na kolemjdoucí a nutí své psy výt ještě silněji, než křičí oni sami,“ četl jsem v jedné francouzské diskusi o chování bezdomovců. Nedaleko mého pařížského bydliště sedí den co den jeden takový u vchodu do věhlasného lahůdkářství Lenôtre. Je docela mírumilovný a zřejmě i sečtělý. Rozmanitost knižních titulů v jeho rukách je pozoruhodná. Nikdo ho nevyhání, leč dotyčnému obchodu přítomnost tuláka nesedí. Pochopitelně. Vůbec neladí s opulentními laskominami, kterými láká zákazníky výkladní skříň.
***
Pokud tulák nepřiměřeně neobtěžuje okolí, zejména následkem opilosti, nikdo se většinou neptá, proč policie nezasahuje
Nějaké „odklizení“ bezdomovců z dohledu „slušných“ a „spořádaných“ by francouzská veřejnost těžko spolkla
O autorovi| ZDENĚK MÜLLER, filozof
