Psalo se před 20 lety - Toxikomani hodlají využít výjezdu do Rakouska k dovozu omamných látek
V předrevolučních dobách jsme v bratislavském diskokroužku dosti často diskutovali o „slovenském fenoménu“. Obraceli jsme na rožni nedopečené problémy, které zde zůstaly z roku 1968, z federalizace či národního zájmu. Kroužili jsme však také okolo tabuizovaných historických resentimentů z let samostatné Slovenské republiky, okolo Tisovy popravy, okolo česko-slovenské vzájemnosti, která přestala být v letech normalizace vzájemností a změnila se v úředně nařizované sporadické akce předstírající vřelost a sounáležitost.
Tyto diskuse, v nichž měli zastoupení nositelé všech odstínů slovenského cítění ke společným dějinám s Čechy, byly umírněné až běda. Všichni jsme se znali tak, že jsme v celách předběžného zadržení poznávali podle kabátů přehozených přes mříže, kdo v které cele sedí. Nelžu, tak tomu skutečně bylo. V těch dobách jsme se pokoušeli odhadnout, k jaké míře se při předpokládaném uvolnění projeví nedůvěra k pražské „samolibosti“ a zda ožije přednostní právo národního zájmu, jak se to stalo v roce 1968. Vyslovovaly se však i obavy, jestli se všeobecná apatie a lhostejnost k československé státnosti neprojeví u Čechů nějakým sbohemdáním: mějte se dobře, bůh s vámi, Biľak a Husák nám stačili! Ještě štěstí, že Jakeš aspoň na poslední chvíli trochu vyrovnal účet ve vědomí těch lidí, kteří dosud nechápali, že tahle třída politiků má internacionální charakter.
Zažil jsem ve třech týdnech národního pozdvižení nejedno příjemné překvapení. To nejpříjemnější spočívalo v tom, že v celé té éře mítinků a vzrušených debat se neobjevil na Slovensku ani nejmenší náznak, byť i jen embryonálního separatismu. Národní třída v Praze se jakoby emociální transformací přestěhovala mezi Hviezdoslavovo náměstí a Michalskou bránu. A tak já, který vlastně nevím, co jsem, zda Čech či Slovák, musím říci, že jsem za 35 let života v Bratislavě nikdy nic tak československého nezažil. Na jednání koordinačního výboru Veřejnosti proti násilí se přihlásil zpěvácký sbor, že zazpívá na mítinku na náměstí SNP píseň Hej Slováci. František Mikloško, který mi na jaře ukazoval na martinském hřbitově hroby představitelů Slovenské republiky, se zamračil a řekl: „Ne! To byla hymna slovenského státu.“ A já jsem se na něho podíval a řekl jsem si, hle, jakou zralost propůjčuje revoluce jejím aktérům a jak taktně jsou schopni blokovat nestrávené dějiny, aby nerušily probíhající slavnost. I když si přitom myslím, že Češi, kteří většinou vynikají neznalostí slovenských dějin, by asi malou disonanci stěží zaznamenali.
Milan Šimečka, Lidové noviny
