Opera Káťa Kabanová se vrací do ND po osmnácti letech od provedení dirigenta Bohumila Gregora v replice režie Karla Jerneka, v jejíž původní verzi v roce 1986 vystoupila v rámci ND nadlouho naposledy právě pro titulní roli kongeniální Gabriela Beňačková.
Národní divadlo věnovalo přípravě Káti maximální pozornost a Wilsonovu týmu velkoryse poskytlo podmínky, které vysoce přesáhly obvyklé standardy. Po první fázi zkoušek (se statisty) v prosinci a lednu byl od konce května přípravě podřízen prakticky celý chod divadla: kromě víkendů bylo jeviště plně k dispozici pro zkoušení a nehrálo se.
Když Robert Wilson v ND v roce 2002 realizoval Janáčkovu operu Osud, inscenace z prakticky nehrané opery učinila kulturní událost sezony a právem byla odměněna Cenou Alfréda Radoka. Tento efekt se u Káti Kabanové neopakoval. Wilsonův od 60. let ustálený režijní princip osvobození od ilustrace opery s výtvarně-architektonickým vyjádřením pocitů v čase a prostoru je sice okamžitě identifikovatelný. Ale křehká hranice mezi nezaměnitelností rukopisu a stereotypem tentokrát – hlavně pro poučené diváky, kteří již měli možnost opakovaně vstupovat do Wilsonových „řek“ – od originality vyústila spíše k opakování již ověřených postupů „poslouchání obrazů“, které jsou sice efektní, ale jejichž kompatibilita s Káťou hodně záleží na osobním nastavení diváka.
Jak poznamenal výtvarník světel této inscenace A. J. Weissbard, neexistuje jedna jediná odpověď, jedno jediné řešení. Pro ty, kteří podobně jako Wilson vidí Káťu v chladných odstínech modravě šedé severské polární záře, mohla být jeho Káťa stylově naprosto čistým sledem obrazů osamělé posmutnělosti, člověčí grotesky (Kudrjáš, Dikoj) a černě temné panovačnosti (Kabanicha) v přísně stylizované artistně vyostřené gestice.
Test současné kondice ND K jednomu z vrcholů inscenace patřila paradoxně scéna, která věrně ilustruje příběh: předávání „klíče ke štěstí“ pokušitelkou Varvarou. Nevyhnutelnost Kátina osudu se podařilo vystihnout v symbolickém „pohřbívání“ hříchem zakleté Káti ve vlnách Volhy na střeše propadajícího se domu. Kátino přiznání za bouře se tak stalo skutečným finále opery. Wilsonovo umění vizualizovat hudbu však jakoby v citově vypjatých scénách onoho poryvu setkání Káti a Borise i jejich loučení „zšedlo“ do jediného odstínu. Nelze upřít, že jiní mohou vnímat emocemi nabitou Janáčkovu partituru s neobyčejnou hloubkou vyjádření především ženské psychiky „barevněji“, v prudších příbojích i vlnách lidských vztahů. (Na premiéře se při Wilsonově děkovačce i bučelo.) Mnohem složitější úlohu měl šéfdirigent Tomáš Netopil v rámci tradice, kterou zde nastolily osobnosti jako Jaroslav Krombholc nebo Bohumil Gregor. A oproti Wilsonovi nemá v zádech nespornou autoritu mnohaletého mezinárodního věhlasu. Postihl především příznačnou janáčkovskou úsečnost i dramatičnost, ale kontrastu té nebesky měkké vroucnosti, domény svých předchůdců, zatím nedosáhl. Držme mu palce, aby se úsilí, které jasně na řízení orchestru Národního divadla vynakládá, zúročilo a ona stále přetrvávající nesouhra (především smyčců v ošemetných nástupech v pianech) konečně přestala. Škoda takových nádherných míst, v nichž ztišenému, až do morku kosti se zarývajícímu zpěvu Christiny Vasilevy „Ale smrt nepřichází“ nebo „Ach báťušky, stýská se mi“ předchází škobrtavý náraz orchestru.
Přistoupíme-li ke Kátě jako k testu kondice ND, pak nesporným pozitivem je fakt, že se díky Soně Červené podařilo získat režiséra Wilsonova formátu pro původní nastudování Janáčkovy opery s pohledem zvenčí a naplnit nároky tohoto vyhlášeného perfekcionisty. Vynikajícím výsledkem je ovšem špičkové obsazení českými sólisty, kteří dokázali zaujímat na milimetry přesné pozice i gesta, jež se liší postavením prstů rukou – a k tomu „ještě“ skvěle zpívali.
Bylo na čase, že Národní divadlo dalo příležitost Christině Vasilevě. Strhujícím způsobem vyjádřila křehkou zranitelnost Káti v jímavých pianissimech, jejichž rozvinutí by vyznělo ještě plastičtěji s patřičnou podporou orchestru. Pro Aleše Brisceina je v současnosti Boris ideální rolí, v níž bez přepínání uplatnil znělost a kantilénu svého lyrického tenoru. Eva Urbanová dozrála do role Kabanichy: má zvučnost i barvu pro vyjádření jejího despotického pokrytectví. Vyrovnanost sólových výkonů podpořili i Kateřina Jalovcová s plně znějícím mezzosopránem pro Varvaru, Jaroslav Březina jako odbojný Kudrjáš, Valentin Prolat v roli slabošského Tichona i Luděk Vele coby soptící i ukňouraný Dikoj.
Národní divadlo získalo v Kátě Kabanové bezesporu výjimečnou inscenaci. Milníkem významu Osudu se dozajista nestane, i tak je ale její premiéra nepřehlédnutelnou událostí sezony – představila v české opeře prestižním způsobem dnešní generaci českých sólistů.
***
Leoš Janáček: Káťa Kabanová
Hudební nastudování: Tomáš Netopil Režie, výprava a světelný koncept: Robert Wilson Kostýmy: Yashi Tabassomi Světelná režie: Robert Wilson a A. J. Weissbard Sbormistr: Martin Buchta Národní divadlo v Praze Premiéra 26. června 2010
