Teď někdy má narozeniny Vlasta Chramostová. Za minulého režimu (1985) jsem k takové příležitosti napsal fejeton začínající slovy: „Mám vinšovat Vlastě Chramostové, a nemám rád herečky.“ Vykládal jsem tam, že celý ten umělecký svět beru s nedůvěrou: herce, zpěváky, spisovatelstvo, ale i sportovce. „Jak oni kolem sebe rotují a okolo nich ti trabanti... A tito sebranci o sobě rádi veřejně mluví, píší, hlasitě se navzájem ctí, abychom je museli ctít také. Ale divadlo mám rád.“ Byla to úvaha o tom, jak je asi nebezpečné být hercem: může si po všech těch rolích a maskách udržet svůj vlastní charakter? Že Landovský vždycky hraje Landovského a Werich Wericha.
Vzali to, Vlasta Chramostová i Stanislav Milota, s prominutím, na něž jsem spoléhal. Teď mám příležitost něco k tomu přidat. V případě Vlasty nemůže být pochyby o jejím osobním charakteru, jak se ukázalo, když nesměla hrát, i když se do divadla mohla vrátit. Její život v té zlé době, to byla vlastně veliká role, kterou jí nikdo nenapsal: jak snášela policejní obtěžování a dohled, různá omezení a přitom pořád působila, účinkovala: v bytovém divadle, programových večerech, a já jí ještě někdy dával úkoly v Petlici, jež brala jako „mladá vlastenka“. Večery „u Chramostů“ byly oblíbené, ale nevědělo se určitě, že se budou konat. Například Milanu Šimečkovi se návštěva, na kterou byl zvědav a těšil se, nepodařila: estébáci ho zadrželi a vykázali z Prahy. Když se mluví o Vlastě, je to zpěv i o Stanislavu Milotovi, kameramanovi stejného osudu. Oni byli jedna firma: umělecká i politická. Ale já chci dnes o nich mluvit jako o firmě průmyslové.
Nevím vlastně, čím se tehdy oba živili. Měli, mají chatu v Prysku, kde si založili zvláštní dílnu: vyráběli stolní lampy! Luxusní, secesního rázu, krásné, v různých velikostech. Stojan byl ze skla dvou barev – bílé a zelené. Na něm drátěná konstrukce a na ni Vlasta šila faldovaná stínidla. Ty lampy montoval Standa z úlomků skla, které nacházel na výsypce jedné sklárny. Vybíral důvtipně všelijaké úlomky i střepy, různotvaré, z nichž fantasticky skládal lampu. Provlékl elektrický kabel, našrouboval žárovku... paráda! My máme ty lampy čtyři, různé velikosti, a už ani nevím, při jaké příležitosti jsme je dostali. Kdoví co ta původní fabrika dodávala tehdy na trh. A nevím, jestli si Standa s Vlastou za ty lampy někdy něco počítali: komu je vlastně prodávali, zda to nebyly jen dárky. Měli reklamní heslo: MiChr – světlo sichr! Je to pravda. I toto píšu při takové lampě.
A když jsem ji dnes rozžal, napadlo mi, že to heslo platilo tehdy i v tom vyšším smyslu. Děkuju a blahopřeju.
Život Vlasty Chramostové v té zlé době, to byla vlastně veliká role, kterou jí nikdo nenapsal
