Dvaapadesát maratonů za rok, to je jeden maraton týdně. To člověk nedělá nic jiného, než běhá maraton. Já už se musím přemluvit, abych se vůbec rozběhl na autobus. Kdy jsem ale jel naposledy autobusem? Nepamatuji se. Jezdím metrem, tam se ale neběhá. Ale co takový číšník nebo servírka? Změřil už někdo, kolik toho nachodí za den, za měsíc, za rok? To se ale dá počítat jenom jako etapová trať. A co Mick Jagger? Ten na pódiu širokém sto padesát metrů pobíhá hodinu a půl sem a tam, a ještě přitom zpívá. Když jsme s kapelou začali jezdit a hrát téměř každý den, zjistil jsem, že Rolling Stones v dobách největší slávy hráli každý den dvakrát. Nehráli prý jenom na Štědrý den a na Nový rok. Tak to byl teprve maratónek.
Osobně si z těch našich pěti hektických let vlastně skoro nic nepamatuji, jenom hotely, někdy děsivé, náměstí a náměstíčka ve městech a městečkách, kde jsme hráli, a prodejny lahůdek, kde si člověk koupil k snídani dvacet deka vlašského nebo rybího salátu. Vždycky když jsem pak přijel domů, tak jsem sám sobě smrděl jako úplně cizí chlap. Teď jezdím na otočku třeba i z Tater, jak si vážím domácí postele a sociálního zařízení... Už jsem si vzpomněl – nedávno jsem autobusem jel. Ale napřed bylo třeba běžet. To když jsem pozval kamaráda Rudu Černého, od včerejška bývalého trenéra Barbory Špotákové, na představení do divadla. Po představení jsme trochu popili a jeli domů metrem s tím, že přestoupíme na autobus stojednatřicítku, který jede z Hradčanské na Julisku. Když jsme vylezli z metra, Ruda prohlásil, že nám autobus jede za dvacet vteřin a pak už žádný. Tedy jsme se rozběhli a byl to „stýpl“, protože kdo tam v poslední době byl, tak ví, že Hradčanská je velmi rozkopaná. Stihli jsme to, ale přiznávám, že to bylo pod vlivem dopingu.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
