Vývoj migračních politik významně ovlivnilo několik skutečností. Česko bylo v období totality zemí s emigrantskou, a nikoliv imigrantskou zkušeností. Legislativní rámec, který by reguloval přistěhovalectví, začalo formulovat na počátku devadesátých let, v období, kdy azylové a migrační politiky v západních zemích začaly získávat velmi restriktivní charakter. Přibližování českých zákonů požadavkům Evropské unie vedlo někdy k příznivější politice vůči cizincům, jindy ke zhoršení jejich postavení.
Jak ukazuje výzkum v rámci šetření Migrant Integration Policy Index, který se zabýval integrací přistěhovalců, situace v jednotlivých zemích je, navzdory existujícím unifikačním tlakům v EU, dramaticky odlišná. Vyvstává otázka, do jaké míry jsou evropské standardy pro integraci cizinců skutečně respektované v jednotlivých členských státech.
Česko a celá EU stojí před výzvou stárnutí populace. Tím, jak se celá unie zaměřuje spíše na zákazy a zastavení migračních toků, objevují se všude mezery na trhu práce, které původní obyvatelstvo nechce či nemůže zaplnit.
Je třeba si uvědomit, že restriktivní politiky evropských zemí nedosáhly kýženého cíle, a sice zastavení migračních toků. Významně ale ovlivnily složení přistěhovalců. Politická agenda západních států je otázkou vztahů k migrantům posedlá. Vyhrávají se na ní do značné míry volby. Relativní klid a nezájem panující v této oblasti v Česku nepotrvají věčně.
Proto je třeba využít možnosti, poučit se z chyb ostatních a vytvořit zavčas strategii vedoucí k harmonickému soužití všech skupin obyvatelstva.
O autorovi| Selma Muhič Dizdarevič, Autorka přednáší na Fakultě humanitních studií UK
