Boj o kocoura Mikeše skončil dříve, než pořádně začal, a buďme za to rádi. Buďme rádi, že údajný rasismus Josefa Lady a jeho knihy se nestal „kauzou“, že sami Romové situaci uklidňovali, tudíž boj za svobodu pro Mikeše byl vlastně zbytečný. V citlivých věcech je lépe šetřit těžkými argumenty. Ale i tak minulý týden cosi ukázal.
Za prvé schází empatie, schopnost vcítit se do těch, kteří se větou z Ladovy knihy skutečně mohou cítit dotčeni. Za druhé zapomínáme, že se dětské knihy přepisovaly a přepisují - někdy ke škodě věci, jindy bez problémů a bez protestů.
Spor o Mikeše vyvolala jedna věta: „Milé děti, ti lidé byli cikáni!“ Ne kvůli slovu cikáni, ale proto, že ta věta denunciačně prstem ukazuje na cikány jako na paušální původce kocourova únosu.
Kdyby měla být kniha přepsána, je to důvod k ostražitosti. Pak si ale musíme též položit otázku: Pokud vadí jen hypotetická možnost přepsání jedné pasáže v Mikešovi, proč nevadí přepsání Honzíkovy cesty Bohumila Říhy?
I Říhova kniha zlidověla a dostala se do školní četby. Říha ji napsal v roce 1954 jako příběh městského chlapce, který na prázdninách u dědečka a babičky poznává reálie života na venkově. A protože ji psal v šabloně své doby, ty reálie se točily kolem slov družstvo, soudruh či pionýr. Kdyby Říhova kniha schvalovala komunismus, zločinný režim, po revoluci by nevyšla. Jenže ten příběh použil z režimu jen jeho kulisy. Proto po revoluci (už po smrti autora) vyšel opět, ale již přepsaný do politicky korektního jazyka éry sametu. A dlužno dodat, že vychází dodnes.
Hledáte-li argumenty proti přepisování knih, nabízí se právě Honzíkova cesta. V původní verzi se Honzík ptá babičky, jak rozeznává vajíčka: „A babi,“ ptal se Honzík, „jak poznáš, že je družstevní? Vždyť všechna vajíčka jsou stejná.“ - „Ale ty jeden!“ smála se babička. „Družstevní slepice nesou družstevní vejce a slepice u nás doma nesou vajíčka naše.“ Jenže v přepsaném vydání se to pěkně zamotá: „A babi,“ ptal se Honzík, „jak vajíčka rozeznáš?
Vždyť všechna vajíčka jsou stejná.“ - „Ale ty jeden!“ usmála se babička.
„Tahle vejce nejsou přece naše.“ Tady už čtenář kroutí hlavou.
Honzík se přece neptal, čí ta vejce jsou, ale jak se dají rozeznat. Ten lapsus vznikl jen proto, že bylo žádoucí knihu přepsat a odstranit slovo družstevní. Jako by družstevní hnutí nekořenilo už hluboko v 19. století, ale symbolizovalo jen totalitu.
Milé děti, ti lidé byli Češi!
Vyškrtáme-li z Honzíkovy cesty slovo družstevní, některé pasáže jsou nelogické a zašmodrchané. Je to dobrý argument proti přepisování knih. Platí to ale i pro Mikeše? Zkuste si poctivě odpovědět na otázku: Co by se logicky narušilo, významově poškodilo či zašmodrchalo, kdyby z Ladova Mikeše zmizela věta „Milé děti, ti lidé byli cikáni“? Po pravdě řečeno by se nezměnilo vůbec nic.
Předchozí odstavec líčí scénu Mikešova únosu jasně, další odstavec na ni logicky navazuje a celé to ilustruje Ladův obrázek. Tak k čemu slouží věta „Milé děti, ti lidé byli cikáni“? Už nic neobjevuje, jen prstem ukazuje na již objevené, paušálně označuje cikány jako viníky kocourova neštěstí.
Zkuste si to sami představit z pozice menšiny. Představte si, že jste vídeňský Čech, že v oblíbené rakouské knize pro děti je pasáž na téma, jak se v Rakousku krade, obrázek vedle ní ukazuje českého pepíka, a aby nikdo nepochyboval, je pod tím vším věta: „Milé děti, ti lidé byli Češi!“ Opravdu by vám to nevadilo?
Vidíme, že s přepisováním knih to není tak černobílé. U Honzíkovy cesty se nikdo neozývá, ač některé pasáže ztratily přepsáním na srozumitelnosti. U Mikeše silně vadí už sama myšlenka, ač by se vypuštěním jedné věty nestalo vůbec nic. Aby bylo jasno, tady nejde o návod k přepsání Ladovy dětské knihy. Jde tu opravdu jen o povzbuzení empatie. Pak se může leccos jevit v jiném světle.
Foglar v Křiklárně Existují i další knihy, které byly přepsány či se přepisují, aniž by někdo protestoval. Třeba takový Robinson Crusoe. Aby mohl v Praze roku 1963 vyjít, musel ho převyprávět Josef Věromír Pleva - a tím z díla vytěsnit celou náboženskou linii. A v současné době se Ondřej Neff věnuje převypravování příběhů Julese Verna. Slyšeli jste někdy, že by proti těm znásilněním někdo protestoval?
Mikeš nepotřebuje převyprávění, ale vysvětlení, to je jádro problému. Když ho Lada před 75 lety psal, byl kontext kočovných cikánů obecně srozumitelný. Ale může dnešní dítě - a leckterý dospělý -pochopit, že už deset let poté se i na Romy vztahovaly norimberské zákony? (Na příkaz Heinricha Himmlera z roku 1943.) Pochopí z Mikeše, že o patnáct let později jim komunistický stát zakázal kočovat a začal je nuceně usidlovat ve městech? Ne.
Chcete-li sáhnout po knize pro mládež, která ukazuje Romy v nepřikrášlené realitě, v realitě, která nepotřebuje zvláštní vysvětlení, sáhněte po Dobrodružství v Zemi nikoho od Jaroslava Foglara. Je pozoruhodná. Foglar ji psal, když už překročil šedesátku. Psal ji jako člověk vychovaný spíše tradicionalisticky v první republice, jako skaut. A přece se dokázal vcítit do prostředí drsné periferie šedesátých let, které vytěsnilo Masaryka i skauty a muselo se popasovat s trampy a cikány.
Foglar ukazuje drsnou realitu, spíše realitu světa dospělých než dětí, snad v ní zaznívá i něco z Jáchyma Topola. Romský svět, ztělesněný domem zvaným Křiklárna, přibližuje takto: V okolí zdejších ulic byla po různých domech umístěna skoro celá jedna cikánská osada, přestěhovaná sem téměř násilně odkudsi z východního Slovenska, aby si tito občané navykli lepšímu, zdravějšímu a užitečnějšímu způsobu života. Zatím se to dařilo jen v málo případech. A cikánští chlapci cítili snad ještě více než jejich rodiče, že zde nejsou vítanými hosty, stranili se zdejší mládeže a bitky mezi nimi a jí byly na denním pořádku. Byl to oboustranný odpor a nepřátelský vztah.
Uchovejme si Mikeše, ale nezapomínejme, že oproti Foglarovi je v něm třeba více vysvětlit.
K čemu slouží věta „Milé děti, ti lidé byli cikáni“? Už nic neobjevuje, jen paušálně denuncuje cikány jako viníky kocourova neštěstí.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
