Ve středu večer jsem se v centru Prahy proplétala mezi maminkami a dětmi se svítícími či blikajícími čertími růžky a přemýšlela jsem - proč je vlastně obchodně nejupotřebitelnější ten nejméně přitažlivý z mikulášské trojky? Možná je to tím, že se rohy dají snadno vyrobit a každý si jich všimne, takže se dají i prodat líp než andělská křídla... a taky snáz získat, když to vezmeme v přeneseném smyslu.
Šla jsem na mikulášskou nadílku, kterou pořádala redakce časopisu Babylon. Začala brzy zvečera lampionovým průvodem přes Karlův most, který dotekem nadpozemských bytostí úplně ztratil nasmrádlost někdejších lampionových průvodů k oslavám ruské revoluce - děti se radovaly zcela bezelstně a ani rodiče nevypadali, že by si připomínali minulost. Zato jsem si ji připomínala já, i když ne s lampionem, ale později, když už děti šly spát a část dospělých zůstala sedět u piva na Baráčnické rychtě. (Je to mimochodem jedna z mála hospod v Praze a na Malé Straně možná jediná, která si zachovala víceméně dřívější podobu a neproměnila se ve sterilní podnik, jaké můžete potkat snad na každém turisticky oblíbeném místě na světě.) Pojala mě lehká nostalgie - mnohé z těch rodičů jsem poznala už dávno jako děti svých přátel, a řada z nich si v dětství poctivě odsloužila nejednu cestu od bytu k bytu jako andílek či čert v mikulášské družině. Děti Mikuláš vyzkoušel z básničky, a pak jim nadělil sladkosti, jak to má být. Dospělým naděloval za peníze knížky a zadarmo potěšení posedět zase jednou s milými blízkými lidmi, se kterými nemusíte nic předstírat a nemusíte mluvit o penězích ani o kariéře, ale o věcech příjemných - komu se zas narodilo dítě, co kdo pěkného četl, a který film opět nestál za nic.
Též novému Ústavu paměti národa - jmenuje se nějak jinak, protože slovo „paměť“ je patrně v naší zemi politicky málo korektní - Mikuláš naděloval: senátoři zvolili šest členů jeho budoucí rady. A aby byla číše plná, naděloval i Archiv bezpečnostních složek, tedy jakýsi zárodek onoho ústavu, který předložil veřejnosti první číslo svého nového časopisu Paměť a dějiny (slovo „paměť“ tedy zřejmě tak úplně nekorektní není).
Svatý Mikuláš ve své dobrotě nezapomněl ani na mne: strčil mi do schránky předvolánku, která mi ukládá „podání vysvětlení objasnění ve styku s nežádoucími osobami Karel Schwarzenberg 70/David Černý 40“. Předvolánka vypadá jako kdysi, jen dole vyhrožuje: jednání se může protáhnout až do ranních hodin. Kde a kdy se jednání bude konat, nenapíšu, protože bychom se tam všichni nevešli.
A tak ze srdce přeju Karlu Schwarzenbergovi, velmi příhodně narozenému 10. prosince, který už léta slavíme jako Den lidských práv, všechno nejlepší. (Davidovi Černému samozřejmě také!) Snad „Schwarcyho“ místo dárku potěší, že když někdo v rozhovoru plácne, že se tady nenajde ani jeden slušný politik, vždycky mu někdo jiný namítne: „To není pravda! Schwarzenberg!“ Možná existují pro politika větší pocty, ale mně to připadá jako větší vyznamenání než všechny Nobelovky světa.
Snad „Schwarcyho“ místo dárku potěší, že když někdo plácne, že se tady nenajde ani jeden slušný politik, vždycky mu někdo jiný namítne: „To není pravda! Schwarzenberg!“
