V kanceláři Emílie Hnízdilové, ředitelky a předsedkyně představenstva Palírny U zeleného stromu - Starorežné Prostějov, se budou brzy předělávat vitríny. Jsou v nich vystaveny značky, které druhá největší likérka v zemi produkuje, a přestávají stačit. Například letos palírna jako jediný výrobce na světě získala z Mexika oprávnění vyrábět Tequila Cream, který obsahuje 100 procent alkoholu z modré agáve. Je to jeden z několika dárků, které si firma nadělila ke 490. výročí svého vzniku. Dalším je speciální edice pálenky Jubilejní Režná podle původního receptu, který zde v 17. století zanechal lékárník Michal Storch. „Proti normální režné obsahuje Jubilejní Režná i výluh z divizny,“ říká ředitelka, která u většiny produktů své palírny zdůrazňuje to, že stále ještě vznikají z pravých surovin, a ne z náhražek. Začala jako skladnice Emílie Hnízdilová studovala původně tělesnou výchovu a matematiku na Palackého univerzitě, ale pochroumala si vazy v nártech, což sny o sportovní kariéře ukončilo. A tak v roce 1969 vkročila poprvé do Palírny U zeleného stromu, kde hledali přes inzerát někoho do odbytu. „Tehdejší ředitel pan Dvořák mi řekl, že místo je už bohužel obsazené. Pak ale dodal: ,Měl bych tu volné místo v obalech, oficiálně je to pozice pomocného dělníka, ale prakticky byste dělala skladnici.‘ Vypadala jsem tenkrát mladší, než jsem byla, úplné ucho, takže si ještě povzdechl: ,Kdyby vám bylo alespoň dvacet, je to hrozná práce.‘ Já na to: ,Ale mně je dvacet.‘ Zajásal: ,Tak fajn, to by šlo.‘ A už mu nic nevadilo. V oddělení byly mimo mě čtyři ženy a šest mužů v dopravě. Všechno se skladovalo ručně.“
Do likérky se vrátila i později po mateřské a pak už postupně zblízka poznávala pozice v rámci celého provozu. Ze skladu přešla do výroby jako mistrová stáčírny, pak využila podnikovou nabídku a absolvovala ve Zlíně střední ekonomickou školu, nechala se „zlanařit“, ať studuje dál, a dálkově dodělala i Vysokou školu ekonomickou. Když se uvolnilo místo plánovačky, začala dělat plánovačku, a po odchodu podnikového ekonoma do důchodu převzala ekonomiku podniku. Po roce 1990 si zaměstnanci volili nového ředitele a zvolili ji.
Za socialismu byl trh podle Emílie Hnízdilové strašně jednoduchý: nějaká likérka byla v každém kraji a dodávala do něj osmdesát procent své produkce, dvacet procent pak tvořily značkové lihoviny, které mohla posílat i do ostatních krajů. Když se v roce 1990 otevřel trh, začali dodávat všichni všude. „Začali jsme objíždět nově vznikající velkoobchody, v jednu chvíli jsme měli až 4500 velkoodběratelů, zatímco za socialismu to byla stovka. Dnes spolupracujeme asi se 400 velkoodběrateli plus několika menšími,“ říká Hnízdilová. Větší oříšek představoval export. „Po odtržení Slovenska jsme zde ztratili dočasně odbytiště, protože slovenské velkoobchody dovážející ze zahraničí nebyly zvyklé dovážet z ČR. Po roce jsme našli tři dovozce, z nichž se časem vytříbil jeden. Vyvážet na Západ bylo ze začátku beznadějné, protože výše cla pro náš export byla desetinásobná proti clu, které platily firmy dovážející lihoviny ze Západu sem. Dodnes nevím, proč tomu tak bylo. Lihoviny se sem hrnuly a ven nemohlo nic.“
V roce 1993 však začala palírna vyvážet velké množství vodky do Ruska. „Šlo tam až sedm kamionů vodky denně. Poptávka byla velká, protože Gorbačov během perestrojky utlumil výrobu. Rusové sem jezdili s kufry plnými dolarů a banka každý z nich kontrolovala, jestli není falešný. Po 96. roce se ale ruští producenti vodky ,zvetili‘ a zatlačili na stát, který zavedl dvojnásobnou daň pro dovozce proti domácím výrobcům. Tím skončil vývoz vodky, ale absintu a pálenek berou Rusové pořád dost.“ Kontejner ztracený v Bělorusku Historek o vývozu alkoholu má ředitelka takřka bezpočet. „Ze začátku jsme posílali absint do Moskvy letecky, protože řidiči se s ním báli jezdit přes Rusko autem. Jen kvůli dopravě tak byl náš absint možná nejdražší alkohol v Rusku. Pak jsme ho zkusili poslat po železnici ve speciálním kontejneru. Za dva měsíce nám náš partner volal, že zboží pořád nemá. Zjistili jsme, že už někde v Bělorusku kontejner přeložili, jezdil pořád sem a tam podél západní hranice a nemohl se dostat do Moskvy.“
Export alkoholu není dodnes jednoduchý ani kvůli daním. „U zboží za 600 tisíc dělá daň jeden a půl milionu. Nemůžete ho vozit jako jiné výrobky, lihoviny jdou pořád přes celnici. Vstup do Evropské unie nám v tomto směru moc nepomohl, spíš naopak - před vstupem byla totiž hranicí naše republika, takže od nás z palírny vyjel kamion, s ním jelo jedno naše auto, na hranicích nám celníci potvrdili doklady a jeli jsme zpátky. Teď je hranicí celá Evropa. Jednou jsme v Antverpách naloďovali, loďař doklady vyhodil a celníci v irském Dublinu pak neměli co potvrdit. Dnes nám proto vozí nejvíc zboží firma Welz, se kterou máme smlouvu, z níž plyne úhrada všech daní, pokud se nám doklady nevrátí v pořádku. Je to od ní seriózní, taky jí dáváme nejvíc zakázek.“
Vedle Ruska a Slovenska tak dnes likérka vyváží do Austrálie, na Nový Zéland, do Mexika, Indie, Nigérie, nově do Izraele i do Kanady. „Hodně nás proslavil právě absint, i když do Izraele teď putuje Briliant Vodka. Export se podílí na produkci zhruba z 20 procent, líbilo by se nám, kdyby se jeho podíl zvedl tak na 30,“ říká ředitelka.
Slovo fluktuace neznáme Prostějovská Starorežná nikdy neměla problém s fluktuací. „Zaměstnáváme hodně žen a ty tolik práci nemění. Nemáme tu moc vysoké platy, to připouštím, jsou takové, jaké si můžeme dovolit, ale nestane se, že by zaměstnanci peníze nedostali. Nejhůř se nám shánějí pořádní údržbáři, v černých řemeslech už dnes není výběr. Ale taky jsme někoho našli.“
Ke spokojenosti svých zaměstnanců se firma snaží přispívat i třináctým platem a velikonočními a vánočními balíčky. Pořádá také „Mikulášský večírek“, který se ovšem koná oproti tradici v dubnu. Období před Vánoci totiž představuje pro palírnu absolutní vrchol sezony, kdy na zábavu není čas. Jednou za dva roky během dubna nebo května zve podnik k posezení i své bývalé zaměstnance v důchodu, aby věděli, že na ně firma nezapomněla. Na svých lidech si manažerka cení soudržnost. „Máme tu hodně mladých a scházejí se i mimo podnik. Když je moc práce, tak jdou a pomůžou si. Mimochodem, náš obchodní ředitel Leopold Binko tu vede taneční kroužek, pár jich do něj chodí. O candrbálu tu předváděl argentinské tango a jeden mladý kluk z firmy se vsadil o bečku piva, že si troufne odvést mu na parketu partnerku. Vyhrál.“
EMÍLIE HNÍZDILOVÁ Rodina: Vdaná, jeden syn, tři vnučky. „Všichni bydlíme v jednom domě a je v něm taky pěkný zvěřinec, protože bereme všechno, co nikdo nechce - mimo jiné máme nalezeného psa, zatoulanou kočku a jeden pták byl také nalezený. Slepice a ryby jsme koupili, žáby přišly samy, vnučky mají ještě morčata a křečky, kromě toho chovám andulky, kanáry a dva velké papoušky kakadu, samičku a samečka. Sameček je žárlivý, nemá rád, když se věnujeme něčemu jinému než jemu, takže když zazvoní telefon, začne řvát. Tím vyplaší kocoura, za kocourem vyrazí pes, strhne se mela a vy do toho všeho řešíte služební hovor. Což není nic proti tomu, když vnučky cvičí, protože jedna hraje na saxofon, druhá na flétnu a opravují se.“ Auto: „Jedenáct let starý opel, najeto má 323 tisíc kilometrů. Vždycky říkám, že nové auto už nestojí za to.“ Oblíbená hudba: „Normální populární hudba, ale česká. Ráda si zpívám, a když nerozumím textu, tak mě to rozčiluje. Mám ráda i Smetanu a ve volných chvílích si často prozpěvuji některé árie z Rusalky. Na uklidnění je vážnější hudba skvělá. Vnučka, co hraje na saxofon, mě navíc dovedla k jazzu a taky mu přicházím na chuť.“ Volný čas: „Moc ho nemám. Kdyby byl, tak by se mi líbilo lehnout si na zahradu, kde máme bazén, občas se smočit a číst si. Někdy se mi to i podaří. Tak na pár hodin za rok.“ Dovolená: „Nejradši mám Chorvatsko, ale už tři roky jsme tam nebyli. Líbí se mi, že tam na pobřeží nemáte jen pískové pláže, ale můžete si z mola skočit do hloubky.“
