Čeští diváci se s jeho inscenacemi měli nejprve možnost seznámit v blízkém zahraničí, na Slovensku. Festival Divadelní Nitra nejprve dovezl jeho oslavovaného Revizora, posléze inscenaci Soňa podle Tolstého. Letos se tedy podařilo na divadelní festival do Plzně dovést Hermanisovy Hlasy ticha (Sounds of Silence) - inscenaci, která si vypůjčila název od jedné ze skladeb Simona a Garfunkla a má být poctou šedesátým letům. Svým způsobem navazuje na předchozí Dlouhý život (i ten se dostal do Plzně v roce 2005), který vypovídal o mizérii, v níž žijí staří lidé. S krutou otevřeností, ale i zvláštní komikou, která nemá daleko ke klauniádám.
Jinak je Alvis Hermanis od roku 1997 uměleckým šéfem Nového divadle v Rize, kde o devět let dříve ukončil umělecká studia. I když občas nastuduje klasický text, ve středu jeho zájmu je autorské divadlo. Je také herec a soubor, který vede, tvoří výrazné individuality, sám říká, že herci jsou spoluautory jeho inscenací. Hermanis je bezpochyby zajímavý režisér s bohatou imaginací a vyhraněným stylem, i když popírá, že by si něco takového pěstoval. Umí převést do básnivé divadelní řeči naprosto všední záležitosti a jeho inscenace jsou vypjatě apelativní a sociálně kritické. Jejich čas ovšem leckdy bývá až nekonečný. Dnes patří do hvězdné sestavy pobaltských režisérů (např. Nekrošius, Korsunovac), kteří brázdí Evropou a mají zejména pro její západní část přídech exotických tvůrců z Východu, což jim popravdě řečeno příliš neprospívá.
