* V Česku nebývá zvykem mluvit o sobě tak otevřeně. Jakou s tím máte zkušenost?
Milan: Když je člověk v našem věku, už by si neměl dělat násilí a nějak uměle se prezentovat. Taky jsem trošku vycvičený od pana Miloše Kopeckého. Já měl kliku, že jsme se na sklonku jeho života lidsky sblížili. A on mně dal najevo, že bych se měl naučit to, co on. On o sobě vtipkoval: „Já jsem starej dívkař,“ neříkal děvkař, „a Žid. A když jsem to ze sebe vypliv’ sám, co by na mě mohli ještě vymyslet?“ Takže upřímnost o mém židovství a o mé homosexualitě je vlastně svého druhu obrana.
* Miloš Kopecký to na vás poznal, že jste gay?
Milan: Ano. On často zdůrazňoval, jak se mu líbí ženské, a já jsem jaksi... Marta: ... přitakával, ale nejistě, že jo. Milan: On to postřehl: „Poslyšte, Milane, ale to zas tak snaživý být nemusíte. Vykašlete se na to.“
* Byl to jediný důvod, který vás přiměl ke coming outu?
Milan: Pak taky Marta. Když mě oslovili s televizní Třináctou komnatou, řekla mi, že tím pomůžu spoustě lidí. Ale já nic neprezentuju. Byl jsem tázán, tak jsem odpovídal. A řekl si, že mi to už ublížit nemůže. Mám své divadlo, to už má svou pověst, visí tu ty Thálie. Lidi chtějí vidět Kubišovou, Vránovou, Cibulkovou, Bartošku... Kvůli tomu, že je Hein teplej, nepřestanou přece chodit do divadla!
* Kolik vám bylo, když jste to řekl rodičům?
Milan: Devatenáct. A dodnes si pamatuju, jak na to otec řekl: „Vždyť jsi mistr Moravy v boxu! Teplej boxer neexistuje.“ Ale existuje, tati. A stojí před tebou. Tenkrát tam bezvadně zafungovala moje ségra. Řekla, že když se s tím nedá nic dělat, tak musíme zkrátka bráchovi fandit.
* Vy i Marta Kubišová máte za sebou nevydařená manželství. Spojuje vás i to, že jste zanevřeli na muže?
Milan: Určitě ne. Jen jsme si asi přiznali, že na taková ta klasická partnerství zřejmě nemáme talent... Marta: (skočí mu do řeči) ... já hlavně nemám talent na to, že má ženská chlapovi odpouštět až do bezvědomí a všechno přikrýt zástěrou, jak se říká. Já jsem na začátku svého druhého manželství řekla: „Žádný děvky nebudou a žádnej chlast nebude.“ To byla moje podmínka. A když se to tam holt sesmeklo až k tomu, že dcera Kateřina měla někde nevlastní sestřičku, tak jsme se nějak dohodli. Člověk má ideály. Ale jsou věci, přes které vlak nejede, i když vám pak u soudu řeknou, že nevěra není důvod k rozvodu. No ale jak máte překonat ten nepřekonatelný odpor k tomu člověku? On to není ani tak nepřekonatelný odpor jako spíš nepřekonatelný vztek, který ze sebe nemůžete dostat. Mně se stávalo, že jsem šla po ulici, nějaká mladá ženská se na mě usmála amě hned napadlo: Ta určitě byla v posteli mýho muže! Najednou má člověk pocit, že pro parohy neproleze do metra. Milan: No já si fakt myslím, že jsem disponovanější být Martě k potřebě jako opravdu spolehlivý přítel, než že bych byl někomu stejně spolehlivým životním partnerem. Já chci být Martě k potřebě. To je prostě moje velká životní potřeba. Marta: No tak to tě teda budu potřebovat. Abys mě třeba taky někdy zarazil, protože já se dokážu nadchnout, že sama sebe nepoznávám.
* Podle vás musí mít člověk k manželství talent?
Marta: Určitě. Milan: Hlavně to spolčení na základě hormonů je vlastně svým způsobem... Marta: ... klamný! Milan: ... vy nevíte, kam vás ty hormony zaženou. A když ta chemie pomine, člověk se vzpamatovává a teprve zjišťuje, s kým vlastně je. V přátelství tohle všechno odpadá. Marta: Přátelství je naprosto bezpečný. Taky Eva Pilarová říkávala: „Holky, jestli si chcete dobře vyřešit život, tak jedině manželství s gayem.“ Ovšem my dva to takhle neženeme. (oba se smějí)
* Co je na tom tak dobrého?
Marta: Víte, s chlapem si na všechno musíte víc dávat pozor. Kdežto před Milanem můžu říct všecko. Milan: Vlídný, příjemný člověčí kontakt s ženskou takzvaný heterák spontánně nikdy nenavazuje. Podívá se a chce ji přeříznout, nebo ji nechce přeříznout. Ta první signální soustava takhle prostě funguje. Zatímco homosexuál hned hledá ten člověčí kontakt. Já si dokonce myslím, že ani ženské mezi sebou, aniž si to přiznají, skutečně hlubokého přátelství schopné nejsou. Protože spolu podvědomě pořád soupeří – která má lepší hadry, hezčí děcko nebo bohatšího manžela. Zatímco u homosexuála tohle všecko odpadá. Často mají ženy homosexuály jako kamarády, radí se s nimi, která barva jim sluší a jak se líčit. Tohle si ale Kubiška se mnou neužije, mě hadry nezajímají. V tom jsem homosexuál naruby. Mě kdyby neoblíkala ona... tohle všechno Kubišová (tahá se za límeček mikiny), a všecko značkový! Teď jsme byli kupovat dva kabáty. Marta: On Milan prostě nemá trpělivost. Takže já musím zavolat do určitých prodejen a říct: „Prosím vás, přivedu velmi plachého zákazníka (principál se hlučně směje), je to prostě chlap, který žije osaměle...“ Jak se jim říká, hergot? Milan: Singl. Marta: „A nemá trpělivost, takže, prosím vás, během deseti minut musíme mít vybraný džíny, sako, košilky a trička.“ No a oni jsou už na nás připraveni. Milan: Hein si to samozřejmě platí, Marta udělá jen výběr. No ale ono to má i komické dimenze, které Marta asi nevnímá. Ona jak se zacílí tím směrem, že mě oblékne, tak prostě vejde do obchodu a řekne: „Dobrý den, tady pro Milánka boty.“ A ředitel divadla Milánek tam stojí v pozoru jako blbec (předvádí komickou postavu) a teď se mu vybírají boty.
* Můžete se spolu bavit i o intimitách?
Milan: My nemáme tu potřebu, já myslím, že jo? Marta: Nemáme. Milan:Marta pyšně a nahlas říká, že co se týče chlapů, zapíchla vidle hluboko do hnoje, zabalila to už před čtvrtstoletím. A já z ní netahám, co bylo před tím, než ty vidle zapíchla. My si spíš tak zaskuhráme, co nás kde píchlo a bolí, máme už takové ty seniorské nářky. Nás vlastně nejvíc spojuje smysl pro humor. A taky teď spolu máme v divadle milostný duet. Protože v té popmusic jsou všichni mladí, nejkrásnější a nesmrtelní, tak tohle bude takový seniorský duet. Marta: Já to divadlo ale vnímám jako klidný záliv bez vln. Oproti tomu showbyznysu, který se furt zmítá, ty mafie se tam proplétají... Milan: ... ty velký prachy v tom hrají a ty haly a billboardy... Marta: ... a přitom je to celé takové po česku. Já kdysi řekla do nějakého rozhovoru, že jsme jen lesklá bída, a Helena mi to tehdy měla strašně za zlé. To bylo ještě v Rokoku. Já pak přišla do divadla a tam divný ticho. Říkám: „Co je?“ A Helena: „Martí, tys prej řekla, že jsme lesklá bída?! Já teda žádná lesklá bída nejsem.“ Já povídám: „No tak jsi zkrátka něco jinýho. Ale já si sice koupím látku na šaty u Rosenbaumů, drahou jak blázen, ale holt na ušití už nemám.“
* Je pravda, že ženy vydrží víc než chlapi?
Milan: Tak to pravda je. Marta zrovna je toho příklad, ona je fakt statečný a silný člověk, ale naprosto neokázale. Statečný chlap je vždycky statečný okázale. Prostě hrdina. Marta: Nejsem statečná. Já mám jen cit pro odpovědnost. Když něco slíbím, tak se to prostě snažím dodržet. Ale faktem je, že dnes toho lidi musejí vydržet daleko víc.
* Daleko víc než za totáče?
Marta: No samozřejmě! Tehdy sice byly vypjaté momenty, ale kromě nich tu byla nehybná hladina, pod kterou toho sice dost bublalo, ale na povrchu se nedělo nic. A nad tou ideologickou masáží jsme vždycky maximálně vyprskli smíchy. Kdežto teď je ta každodennost tak náročná, zprávy se na vás valí bez přestání, a ještě ta naše vláda, díky které jsme každou chvíli nasměrovaní jinam. Tak hergot, co vlastně bude? K tomu všemu zaujímat vnitřní postoje je určitě daleko víc vyčerpávající, než to bylo dřív. Milan: Dřív to zkrátka bylo ano, nebo ne. Všichni byli jaksi zticha a pak měli nějaké vnitřní postoje. Zatímco dneska najít tu skutečnou vnitřní identitu, i v politickém smyslu, je daleko složitější. My jsme s Martou pravicově cítící lidé. Ale zase s velmi silně vyvinutým sociálním cítěním. Ale zpupnost té pravice je pro mě nepřijatelná a demagogie té socdem taky...
* Jaké to bylo být gayem za totality?
Milan: Těžké. Já jsem se z toho důvodu taky oženil. Chtěl jsem se prosadit jako herec, tak jsem měl pocit, že to je nezbytný krok, aby člověk nebyl na ráně. Ale když to dneska beru z odstupu, bylo to zbytečné. Moje sestra Marta Skarlandtová byla hlasatelkou v televizi a tam zase vadil židovský původ, pořád se ji snažili vystrnadit. Ona nikdy nebyla ve straně, dokonce ani v odborech. Takže kdykoli přišel návrh, že by Hein mohl hrát v nějakém seriálu, už se to škrtalo automaticky, kvůli Skarlandtové. A ještě ta homosexualita. Vlastně bylo rozhodnuto, aniž bych to tušil. To vím dnes, že tehdy existovaly seznamy homosexuálů, seznamy Židů, takže byly typy lidí jako já, kteří stejně uspět nemohli. Což dnes považuju vlastně za šťastnou okolnost. Pořád bych se byl někam dral, kdežto takhle mám své divadlo.
* Existoval tehdy vůbec nějaký neoficiální gay podnik?
Milan: Jo, byl jeden klub tady v Praze, nějaký T klub nebo Globus? Víte, že já to ani nevím? Bylo skoro ostudný tam vstoupit. A já tehdy ani takhle otevřeně nežil. Člověk tu homosexualitu vnímal jako handicap. Kdežto dnes by se tahle menšina měla narovnat a stát vzpříma. Není důvod, aby se krčila.
* Bylo to horší než být disidentem?
Milan: Disident pro to musel něco udělat, kdežto gay se tak narodil. Dopad byl stejný – společenská diskvalifikace. Každá jinakost vadila.
* Gayové ale přece museli být i mezi komunistickými papaláši. Vědělo se o nich?
Milan: Oficiálně samozřejmě ne, kuloárově jo. Když se ale tenkrát oženil Hein, aby si zahrál v seriálu, tím spíš to krycí zbarvení potřeboval stranický funkcionář. Takže byl určitě velmi okázale ženatý a fotografoval se s dětičkama.
* Mimochodem, poznají se gayové mezi sebou na první pohled?
Milan: Pokud v sobě najdou chemické zalíbení, tak ihned. Marta to ale nepozná nikdy. Marta: Já nepoznám lesbickou ženskou, já nepoznám gaye, já nepoznám nic. Milan: Ale mě právě okouzlují gayové a lesbičky, na nichž to není patrné. Jakmile je někdo okázale jiný, zženštilý nebo zase mužatka, nádražačka, která přehazuje výhybky, tak je mi skoro líto, že jsou to gayové a lesbičky. Mně se líbí krásné baby a potěší mě, když jsou lesbické.
* Poznáte gaye mezi současnými politiky?
Milan: Vzhledem k tomu, kolik je mi let a kolik mám zkušeností, tak spolehlivě. Ale oni se tím dneska ani netají... já vlastně nevím, jestli ten, víš kterej... se tím tají Marta: Jo ten, jé, ten je lostomiléééj! Milan: Mám pocit, že tam je to jasné. Ale ten kluk to nekřičí do světa. Je strašně pracovitý a solidní. Ale tu vnitřní křehkost tam cítíte. Vidíte, jak se projevuje, jak reaguje, jak gestikuluje, jak se dívá na ženy...
* V naší kultuře není zvykem, aby se muži objímali, drželi za ruku, líbali. Jen když koukáte na fotbal, může vám to občas připadat jako gay hra, zvlášť když na sebe skáčou po gólu, objímají se a vyměňují si trička...
Marta: No tak se kluci mají rádi asi. Já si spíš říkám, jak na sebe skáčou, jestli se neuhodí? Milan: My jsme jednou byli na zájezdu, a než začalo představení, šli jsme do restaurace na kafe. V televizi tam běžel fotbal a jednoho hráče v tu chvíli faulovali. Naši chlapi se do jednoho začali rozčilovat: „To přece nebyl faul! Co to ten vůl soudce píská?“ Kdežto nám s jednou kolegyní to bylo jedno, my byli zaměření na obrazovku, protože tam byl detailní záběr na toho hráče, jak leží na trávníku. Zkrátka jsme se docela nesportovně koukali, jak je ten fotbalista tak pěkně rozprostřený.
* V rozhovorech říkáte, že sex nehraje ve vašem vztahu žádnou roli a že to považujete za výhodu. Jak to máte se vzájemným fyzickým kontaktem?
Milan: Mně se strašně se líbí dotýkat se Marty, ale žádný eros v tom není. Když byla po operaci a měla tisíc jiných starostí, tak já stejně vnímal, jaká je to nádherná ženská. Marta tam hekala, ale byla přitom tak krásná, že jsem si v duchu říkal: Ta Vondráčková může mít sto plastických operací, a stejně nebude mít tuhle nádhernou kůži. Marta: On je vůči mně úplně nekritickej. Ale to mi taky bylo asi o deset míň, tak pětapadesát.
* Nechybí vám ani mazlení, dotýkání se druhého těla?
Milan: Marta se hladí s Ganietkou a s kocoury. Tam se vyhladí do sytosti. Marta: Dcera Kačenka na mazlení není, i když pusinku si samozřejmě dáme. Na mazlení a na chování mám zvířata. Víte, co to je, než pomazlíte čtyři kočky? A ještě psa? Koukáme spolu z okna, já se o ni hřeju, tohohle mám doma dost.
* Jste rádi na světě? Přes všechny kalamity, co vás v životě potkaly?
Marta: Určitě. Já jsem ráda na světě kvůli Kačence a kvůli zvířatům. No a i kvůli Milánkovi. Milan: A to já jsem na světě rád i kvůli divadlu, protože to cítím jako závazek. Mimochodem, to divadlo je tak malá a intimní scéna, že se tam na lidi vlastně nic hrát nedá. Takže ti herci musejí mít dar vnitřní pravdivosti. A když jsem snil o tom, že by tu někdo mohl zpívat, jediná mě napadla Marta. Ona vyleze, ani se do poslední vteřinky na ty lidi nijak netřese, jen dělá dřepy, aby byla fit. Vyleze na jeviště jak z kuchyně a prostě co v ní je, to lidem dává. Marta: Já jedu do divadla vždycky s krajním odporem. Já toho už fakt nechám, nemám to zapotřebí, říkám si. Všichni si jdou do teplíčka pustit televizi, a já se ženu do dálav. Jenže zase bych z té penze nevyžila. A taky bych nemohla ty zvířata mít tak dobře opečovaný, protože zvířata dost stojí. Milan: Ale ošidit to neumí. Jen jak sedí v té šatně, to bych asi neměl říkat, je na ni opravdu útrpný pohled. Celá zhroucená, takhle nějak si tam ty vlasy s apatií tupíruje. Ale jak Malásek sáhne do piána, je z ní zpěvačka. Marta: Ale já měla to samý i za totáče ve Výstavbě sídlišť. Já věděla, že v sedm ráno se dělá v docházce červená čára, takže tam musím být aspoň za pět minut sedm. Běžela jsem třeba z Revoluční až do Jámy. Nevím, co to ve mně je. Já se prostě bojím udělat něco proti danýmu řádu. A to si o mně lidi furt myslí, že jsem nějaká Johanka z Arku!
* Jste věřící katolička a vy zase z židovské rodiny. Máte odlišné představy o Bohu, o životě po životě?
Marta: Já kostely rozhodně nevymetám. Ale chci, aby to bylo dobrý, dokud jsme tady. Já myslím, že se vyplatí snažit se a být soucitný. Řekla bych, že kolik má člověk v sobě lásky, tolik v sobě má i Boha. Milan: My když vidíme žebráka, vždycky mu dáme. Ale já se to naučil až od Marty, ona vždycky řekla: „Milánku, nevíme, jak skončíme.“ Marta: Jo, to jsem celá já. Tudle jsem šla ke kadeřnici a potkala starou paní: „Prosím vás, mně ukradli kabelku, nemám ani na lístek domů.“ Taky se mi to stalo, tak jsem vytáhla peníze: „Stačí vám to?“ Kadeřnice mi pak řekla, že ta ženská tam s tou historkou brouzdala týden! No tak jsem zase naletěla. Ale stejně mě to neodradí. Dokonce jsem jednou šla z koncertu v Obecním domě, liduprázdná ulice, a u banky na Příkopech klečel člověk. Já měla jen dvoutisícovku a pár drobných. Vydolovala jsem asi patnáct korun, ale říkala si, že tam druhý den zajedu a dám mu víc. Jenže druhý den už tam nebyl. Já si to pak celou další noc vyčítala, že jsem mu radši měla dát tu dvoutisícovku. Ten člověk mi tak ležel v hlavě... No nejsem já kráva?
***
On se rozvedl, protože je gay, ona po dvou manželstvích zanevřela na svatby. Ale spolu jim to skvěle klape. Ředitel divadla Ungelt Milan Hein a zpěvačka Marta Kubišová Rodičům jsem to řekl, když mi bylo devatenáct. A dodnes si pamatuju, jak otec odpověděl: „Vždyť jsi mistr Moravy v boxu! Teplej boxer neexistuje.“ Ale existuje, tati. A stojí před tebou. ” Na začátku druhého manželství jsem řekla: Žádný děvky nebudou a žádnej chlast nebude. To byla moje podmínka. ”
O autorovi| rozhovor ALENY PLAVCOVE alena.plavcova@lidovky.cz
