Ingrid Betancourtová, Kolumbijka a Francouzka zároveň, opět rozvířila veřejné mínění většiny Kolumbijců. Všichni si ji totiž pamatují z let 2001–2002, kdy se vrhla do prezidentské kampaně za stranu zelených. Tehdy v kampani odsoudila všechny své protivníky jako lumpy a podvodníky a sebe vybarvila jako Johanku z Arku. Nikdo jí moc nevěřil a bídné předvolební odhady 1,3 % mluvily jasně.
U voličů si to chtěla razantně vylepšit riskantní cestou do zóny gerily FARC v San Vicente del Caguán v amazonské džungli. Usilovala o získání puncu hrdinky.
San Vicente del Caguán bylo tehdy hlavní sídlo FARC v demilitarizované zóně, kterou získal od prezidenta Andrésa Pastrany v roce 1998. Bylo to vlastně jejich samostatné území. Betancourtová se vydala do této jámy lvové, aby získala body. Všichni, i její úhlavní nepřátelé včetně pozdějšího prezidenta Álvara Uribeho, ji varovali. Marně. Byla unesena a v pralesním vězení trávila léta bez naděje na vysvobození. FARC ji a desítky dalších unesených politiků a vojáků využíval k tlaku na kolumbijskou vládu. Zneužíval lidské bolesti příbuzných i řady humanitárních organizací a politiků, aby tlačili na kolumbijskou vládu s cílem propustit stovky teroristů a vrahů z vězení.
Uribe totiž odmítal za slušné občany propouštět zločince a vrahy. Tlačil i francouzský prezident Sarkozy společně s venezuelským prezidentem Chávezem, který se však spiklenecky a kamarádsky dohadoval s gerilou, aby mu Betancourtovou propustila. Jeden chtěl doma získat body v oblasti zahraniční politiky, druhý chtěl pokořit kolumbijského presidenta Uribeho, aby dokázal, že není schopen se postarat o vlastní občany.
Jenže Uribe nepovolil a přichystal famózní protiúder. V červenci 2008 byla Betancourtová s dalšími vojáky a třemi Američany vysvobozena spektakulárním přepadem. Bez jediné kapky krve byla opět na svobodě a po krátkém poděkování Uribemu, svému politickému odpůrci, okamžitě odletěla do Paříže, kde ji čekal Sarkozy. Ten ji zahrnul potleskem celé Francie a dekoracemi řádů.
Jen ať platí stát Teď se po několika letech ticha opět ozvala. Žádá na kolumbijském státu odškodění za šestiletý pobyt ve vězení gerily ve výši osm milionů dolarů. Kolumbijcům vyrazila dech. Ne že by byla první, kdo odškodnění žádá, ale tou sumou. Řady vojáků a politiků byly uneseny při výkonu své práce a lze si představit, že mají právo na odškodnění od státu, a ne od gerily, která je unesla. Stát je prostě neochránil.
Dobře, ale Betancourtová šla přímo do jámy lvové zcela soukromě a proti všem radám, tedy tak říkajíc na vlastní triko, na vlastní riziko. Šla tam, aby pro sebe, a ne pro stát získala další hlasy. Stát jí tam nevyslal, a proto její žádost Kolumbijce velmi podráždila. Například ti, jimž ve vězení gerily zahynuli příbuzní, například desítky zavražděných poslanců státu Valle, dostali od státu odškodné patnáctkrát nižší. Navíc nebyla jednostranně propuštěna gerilou, ale osvobodily ji speciální kolumbijské jednotky, tedy stát na své náklady.
Známý kolumbijský právník Jaime Lombana ujišťuje, že z pohledu trestního práva je to, co se stalo Betancourtové, „samovsazení do nebezpečí“, a proto nemůže být odškodněna ani obviňována odpovědnost třetí strany. Podle Fernanda Arboledy Ripolla, exprezidenta Státní rady, debata není, zda může žádat na Kolumbii odškodnění, ale zda může ve svém únosu dokázat odpovědnost státu.
Betancourtová měla po návratu na svobodu velké ambice. Z Francie prohlásila, že je ochotna být prezidentkou Kolumbie a sloužit své zemi. Jenže tím si také nikoho nezískala. Zvlášť když podobná prohlášení vysílá do světa z daleké ciziny a Kolumbie není asi hodna ani její návštěvy, nehledě trvalého pobytu. Nechci jí šahat do svědomí a spekulovat, ale když vycítila, že je to konec její politické kariéry, tak si po dvou letech ticha zřejmě řekla, že by mohla alespoň získat nějaké to peso. Tedy to kolumbijské.
V Kolumbii je odepsaná a pro Sarkozyho se za čas stane nepoužitelnou osobností. Ingrid Betancourtová totiž nebyla a není osobnost.
O autorovi| MNISLAV ZELENÝ-ATAPANA, etnograf
