Přestože zanechali otisk hlavně jako radikální koncepční umělci, vyšli Bill Drummond a Jimmy Cauty z kruhů pop-music. Aniž by to bylo nutně míněno jako pochvala, je třeba uznat, že se jim podařilo něco mimořádného. Jako hosté se chladnokrevně angažovali ve výrobě hitů, podařilo se jim pobláznit scénu a naformátovat vkus až k rekordním prodejům – a pak zas bez sentimentu se showbyznysem skoncovali. Na rozdíl od mnoha jiných kritiků popkultury ukázali, že dokážou detailně rozeznat, přijmout a naplnit její zákony: v roce 1991 prodali jako The KLF nejvíc singlů na světě.
Něco bezduchého, čerstvého V polovině osmdesátých let Drummonda omrzelo vyhledávat talenty pro společnost WEA. Seznámil se s Jimmym Cautym a vrhli se na technologickou výrobu hitů. Skrze čerstvý vynález sampler si vypůjčovali kusy slavných nahrávek od Beatles, tehdejší vnadné krásky Samanthy Fox nebo Abby (sáhli po Dancing Queen, stejně jako po dvaceti letech Madonna). V jejich prolamování copyrightu bylo něco bezelstného: vždyť v popu stejně všichni kradou a kalkulují, říkal ten postoj.
Nikdo je nechtěl vydat, přesto poslali desky médiím a jeli do Švédska vyjednávat s Abbou. Nepovedlo se, ale vlastně povedlo: když cestou zpátky náklad alba pálili a házeli do moře, byla u toho média. Začal příběh výtržníků, kteří nedbají na pravidla, dost krutě si utahují z byznysu a občas vydají zábavný taneční mix.
Kniha KLF Manuál s podtitulem Jak se dostat na vrchol hitparády (vydali Jiří Březina a Jakub Janďourek) shrnuje teorii i praxi tohoto období. Asi nejsilnějším jejím momentem je to, jak těsně spojuje nadsázku a recesistickou drzost s úplně neutrálním, pravdivým popisem, jak to v pop-music chodí. Drummond a Cauty založili K Foundation, která zastřešovala jejich aktivity, včetně kapel – říkali si Timelords a jindy The KLF. V knize popisují i své úspěchy a omyly. Zmoudřeli a začali stavět hudbu bez ilegálních citací. Využívali nastupující elektronické taneční horečky: tolik toho náhle mohly udělat stroje. Nebylo třeba velkých zkušeností, žádní virtuózní živí hráči, spousta repetitivních smyček... A mladí to pokládali za cool, trendy, přihlášení ke všemu čerstvému.
Když jejich projekt Timelords zaznamenal obří úspěch se singlem Doctorin’ The Tardis, sami muzikanti byli překvapení. Na jednu stranu jednali racionálně, na druhou stranu metodou pokus–omyl. Prohlašovali, že vedoucím skupiny je Drummondovo auto. Vůz Ford Galaxy se stal maskotem skupiny: ale třeba televizní pořady odmítly vystoupení, kde by skupinu reprezentovalo jen auto, hudba z playbacku a sexy tanečnice. Drummond přesně vystihuje: „Mysleli si, že si z nich střílíme, že se snažíme zneužít je k vlastní agendě. Že nehrajeme podle pravidel. My jsme si zase mysleli, že jim dáváme přesně to, co chtějí: něco bezduchého, čerstvého, s neškodnou dávkou sexu.“ Peníze pro nejhoršího Další z akcí K Foundation bylo vyhlášení titulu „nejhorší umělec roku“: Drummond a Cauty ho udělili v roce 1993 Rachel Whitereadové týž večer, kdy získala renomovanou (i sporně přijímanou) Turnerovu cenu, dotovanou dvaceti tisíci librami. Drummond a Cauty ovšem nadělili k svému titulu dvojnásobek, čtyřicet tisíc liber, a sledovali, co peníze v celé situaci vyvolají. Whitereadová v napjaté scéně odmítla cenu a peníze v hotovosti převzít, ale když pánové vytáhli benzin a pohrozili, že peníze zapálí, popadla je a „zachránila“. (Později je rozdělila na charitu a stipendia.)
Bez téhle epizody by nebylo pozdějšího velkého požáru, který v enigmatickém, těžko vysvětlitelném gestu završil příběh KLF. Publicisté často psali, že projekt „nejhorší umělec roku“ měl prostřednictvím peněz cosi vypovědět o současném umění a udělování cen. Ale Drummond to označil za omyl: „Až časem mi došlo, že je to přesně naopak. Skrze umění jsme chtěli vypovídat o penězích.“ Což je leitmotivem jeho činnosti.
KLF vydělali v popovém světě šest milionů liber. Polovinu prý odevzdali na daních, zbytek požrala (náročná i rozmařilá) produkce. Když kapela skončila, zastavily se produkční výdaje: prodeje hudby jim tak časem vydělaly další sumu, asi milion liber. Kolem něj se začaly točit hlavní starosti a otázky: KLF ho chtěli využít vpravdě uměleckým způsobem a hledali ideální plán.
První variantou bylo dát peníze k dispozici strádajícím umělcům, ale sešlo z toho. (Drummond: „Uvědomili jsme si, že strádání je zásadní úlohou strádajícího umělce.“) Místo toho začali Drummond s Cautym vytvářet artefakty přímo s penězi. Tlustými hřeby přibili svazky bankovek do rámu a začali hledat kontext, v němž by vystavili plánované dílo Money: A Major Body Of Cash. Zájem projevila třeba Tate Liverpool, ale vždycky se objevily obtíže: jednak se bytostných mystifikátorů mnohé instituce děsily a potom – pořád dokola se řešila ochrana a pojištění. Když padla britská výstava, KLF chtěli cestovat s penězi přes Sovětský svaz východní cestou do USA a pak přeplout do Británie, napodobit oběh peněz jaksi na vlastní kůži. Ale žádná pojišťovna s tím nechtěla nic mít. Pak se nadchli pro výstavu v dublinské věznici, i ten plán však ztroskotal.
Pocit viny, potom nuda Když Jim Cauty při jedné debatě prohodil „Nebylo by nejlepší ty peníze spálit?“, mínil to jako konverzační vtip. Ale pro Billa Drummonda to bylo osvícení. Už nechtěl dál diskutovat: připadlo mu to jako to nejlepší řešení, jak kreativně, nebo snad metaforicky naložit se ziskem z popového flirtu, který chtěli definitivně uzavřít. Příprava trvala šest týdnů: podle Cautyho to byla mučivě dlouhá doba.
Drummond odhadl, že provést celou věc před kamerami a médii by vyznělo sebepropagačně. Akce se nakonec zúčastnili čtyři lidé: Cauty, Drummond, jejich přítel přezdívaný Gimpo s videokamerou a přizvaný svědek, novinář Jim Reid z týdeníku Observer (nahradil původně zvažovaného umělce Damiena Hirsta). Společně odletěli na jeden z ostrovů Vnitřních Hebrid u skotského pobřeží. V opuštěném přístřešku, půjčovně loděk, pak KLF vykonali svůj plán: stranou od světa, za větrné a deštivé noci, ručně a zdlouhavě, jako kdyby někdo chtěl sprovodit ze světa svědka své minulosti. Ve filmovém dokumentu je vidět, jak muži házejí do ohně padesátilibrové bankovky po jedné: není na tom nic slavnostního, plameny olizují obrázky královny, Cauty prohrabuje oheň klackem. Reid ve své reportáži napsal, že spalování sledoval nejprve se silným pocitem viny, ale po deseti minutách to už byla spíš nuda. „Jen Gimpo a já víme, jaké to je, vidět peníze v plamenech. Nikdy jsem se nerozhodl, zda přítomnost pouhých dvou svědků, mě a Gimpa, dodává činu vět,čistotu‘, anebo stvrzuje jeho bezvýznamnost.“
Když o pár dnů později začala média šířit zprávy, přišly i otázky, zda si KLF peníze neulili. Reid říká: „Viděl jsem to zblízka, skutečně se to stalo. Peníze předala prověřená bezpečnostní agentura a po cestě je nikdo nevyměnil. Ale hlavní je, že po spolupráci s K Foundation vím, že je toho schopna.“
„Je to šílenství? Je to politický postoj? Je to investice? Je to mrhání papírem? Je to kapitalismus naruby? Je to pitomost?“ Tak se ptaly po smyslu inzeráty na knihu a film, které celý příběh shrnuly. Mezi reakcemi nejdřív jasně převládala negace a odsouzení. Drummond a Cauty spálení peněz nikdy jasně neodůvodnili: nikoho tím sice neuklidnili, ale vyhnuli se aspoň palbě protiargumentů, které by vyvolalo jakékoli konkrétní vyjádření. Stáhli se do ústraní; dokument ukazuje Cautyho po půl roce mezi prádelními šňůrami se ženou a dvěma křičícími batolaty, běžnou chudší nezávislou domácnost.
K Foundation nelitovali toho, co udělali, ale těžce a po léta se vyrovnávali se silným tlakem kritických reakcí. Cauty: „Každý den si říkám – bože, spálil jsem milion liber a všichni, všichni kolem mě jsou přesvědčení, že jsem se zachoval špatně.“ Drummond: „Přál bych si mít jasné vysvětlení, kterému by lidi porozuměli.“ Ale i bez něj se s uplývajícím časem debata proměnila. Čin Drummonda a Cautyho přijal příběh současného umění za svůj.
Den bez hudby „Pokud si říkáte, že je to pod vaši úroveň, nikam se nedostanete,“ tak zní jeden z murphyovských zákonů v Manuálu pro ty, kteří se rozhodnou zabřednout do sfér komerčního popu. Drummond s Cautym ho napsali v roce 1988: dnes už se neprodávají ve velkém vinylové singly a vůbec se mnohé změnilo. Ale v jádru je ta kniha úplně přesná: dokonce je výtečným komentářem k dnešnímu hroucení velkého hudebního průmyslu.
A co dělají oba výtečníci dnes? Nejvýraznější je Drummondova aktivita kolem každoročního listopadového Dne bez hudby. Pro psychickou hygienu civilizace i jako test komerčních médií zkouší zavést co nejšířeji den, kdy spotřebitelé i média vypnou jinak neumlkající proudy popu i další hudby. Je to utopická, a přece smysluplná výzva: spálit to pozlátko aspoň na den.
***
KLF vydělali v popovém světě šest milionů liber. Polovinu prý odevzdali na daních, zbytek požrala (náročná i rozmařilá) produkce. Když kapela skončila, zastavily se i produkční výdaje: prodeje hudby jim tak časem přinesly další milion.
