Rok vězení má za sebou Ludmila Brožová-Polednová. Žádného sanatoria se zamřížovanými okny, v jakých dnes dožívají váleční zločinci typu Ericha Priebka, ale běžného českého kriminálu. Byla tím naplněna spravedlnost? Přes všechny pochyby, jež se vkrádají, říkáme, že v zásadě ano.
Ti, kdo zažili třídní justici padesátých let či „pouhé“ normalizace, se na to mohou dívat jinak. Mohou oprávněně namítat, že bývalá dělnická prokurátorka, žena, která pomohla poslat na šibenici Miladu Horákovou, si má svůj trest odsedět do mrtě.
Jenže ti, kdo poměřují spravedlnost tím, jak byla uplatňována během dvaceti let svobody, si snad mohou dovolit velkorysost. Mohou říkat, že není cílem spravedlnosti, aby dnes 88letá žena jednou ve vězení zemřela, když třeba stíhání jejího vrstevníka Karla Vaše (94), prokurátora s mnohonásobnou krví na rukou, táž demokratická justice zastavila pro promlčení vraždy.
Udělí-li prezident Brožové milost, na principu spravedlnosti to nic nezmění. Ten byl naplněn už jejím odsouzením a rokem stráveným za mřížemi – tedy i naším poznáním, že stát, má-li k tomu vůli, dokáže být v prosazení spravedlnosti důsledný.
Dostane-li Brožová milost, soudci zároveň získají větší jasno v jedné související věci. Budou vědět, že odsoudit dávného zločince, dát i v jeho případě průchod slepé spravedlnosti, neznamená, že člověka nad hrobem posílají shnít za mřížemi.
