Americký dramatik, herec a režisér Sam Shepard je nejen všestranným umělcem, ale také plodným autorem. Jeho hra Láskou posedlí byla uvedena v roce 1983 v San Francisku a získala si uznání i vřelé přijetí u diváků. Také na našich scénách se několikrát objevila a sám režisér Janusz Klimsza, který připravil novou inscenaci v Divadle Ungelt, se s ní už jednou potkal.
Úspěch tohoto textu snad spočívá v tom, že Shepard zde ještě výrazněji než jindy připomíná dramatiku Tennesseeho Williamse. Inspirace jeho dílem je tady více než zřejmá. Ovšem tam, kde se Williams obrací k jemnému předivu psychologických vztahů, Shepard pod jejich rouškou občas sahá k drastičtějším dramatickým efektům. A to je také případ Láskou posedlých. Osudové pouto Příběh čtyř lidí, z nichž tři jsou svázáni příbuzenským poutem, více než nuance lásky pitvá incestní vztah hlavních hrdinů. Jeho kořeny tkví v minulosti, proto zde vystupuje také jejich zestárlý otec, který svou milostnou aférou a zbabělostí rodinné drama zavinil. Právě ta vazba na minulost, která zásadně ovlivňuje přítomnost i budoucnost May a Eddieho, je autorem zpřítomněna v delších epických pasážích.
Shepard téma osudové lásky vypráví z pozic obou zúčastněných, vlastně dalo by se říci, že z pozic všech tří, protože Stařec má možnost jejich pohled na to, co se stalo, komentovat. Navíc se tady objevuje osudová shoda, také Mayina matka nemohla bez jejího otce žít. A May v měsících, kdy ji Eddie opouští, vlastně také nežije, i když se o to snaží. Ve skutečnosti jde ale vždycky jen o náhražku, i když je objektem slušný člověk, jako třeba Martin.
Vztah May a Eddieho je plný vášně i nenávisti, zoufalství i naděje, je nezlomitelným poutem, od kterého se jeho aktéři neumějí a nakonec snad ani nechtějí osvobodit. Prochází krizemi, mukami žárlivosti, nevěrami, a přesto zůstává trvalý a pevný. Doživotně.
Režisér Janusz Klimsza se pokusil vytvořit komorní inscenaci, která by co nejautentičtěji zobrazila psychologii této absolutní lásky. Na téměř prázdné scéně s několika bednami se pohybují herci v co nejotevřenějším kontaktu s divákem, přesto však uzavřeni do svých soukromých běsů. Klimsza je vyžene do prudkých emocionálních střetů, které pak střídá s téměř civilním ztišením. Tato metoda je nejbližší Vilmě Cibulkové, jejíž May je velmi citově proměnlivá a s jistotou se dokáže pohybovat právě v těchto krajních polohách. Miroslav Etzler v roli Eddieho vsadil na drsnější zevnějšek i projev, přes všechnu razanci se v něm však skrývá stín ztroskotance, který už zcela pohltil Starce. Jeho Eddie je věrohodný, ale herec občas trochu sklouzne do hlasové manýry.
Martin Štěpánek jako Stařec poněkud nešťastně umístěný do rohu scény se měl zřejmě skutečně stát pouhým komentátorem, kterého z jeho alkoholického poklidu vyvedou jen vzpomínky na stále živou minulost. Tento postup však působí stereotypně a otcova nezaujatá poloha zbytečně „podehraně“. Do této zvláštní rodiny nepatří Martin, nápadník May, který sem přichází zvenku a stává se nechtěným svědkem a do jisté míry i katalyzátorem odhalování vzájemných vztahů postav. Vilém Udatný zdůrazňuje jeho normálnost, která se tady paradoxně jeví jako nepatřičná. Snad jen tu natvrdlost by nemusel tak přehánět.
Překvapivé je, že v programu k inscenaci se tolik mluví o ději odehrávajícím se v poušti, což je podstatná součást řady Shepardových her. Klimszova inscenace žádnou atmosféru nemá, snad aby se podtrhla obecná platnost tématu. Ve výsledku však působí příliš indiferentně a poněkud artistně, tu pravou autenticitu do značné míry postrádá. Je tak spíše prezentací jednotlivých hereckých osobností, než aby byla skutečně drásavou sondou do tajemného světa lidských duší.
HODNOCENÍ LN *** Sam Shepard: Láskou posedlí
Překlad: Jaroslav Kořán Režie: Janusz Klimsza Divadlo Ungelt, premiéra 7. května 2008
