Spisy Františka Langra (1888-1965) vycházejí osmým rokem péčí tří nakladatelství; původně byly rozvrženy do patnácti svazků, poslední tu měl být roku 2004, teď to vypadá na jedenadvacet knih, osmnáctá je čerstvě na světě díky Divadelnímu ústavu.
Korespondenci (odeslanou i přijatou) utřídila editorka Marta Dandová abecedně podle adresátů, respektive pisatelů. Nyní jsou to lidé a instituce od L do P, tedy mimo jiné spisovatelova rodina. Ale také třeba Marie Majerová: režimem hýčkané národní umělkyni píše roku 1957 režimem nehýčkaný národní umělec Langer, že diváků, herců a divadla je „doma zbavován už osm let, vlastně osmnáct“. Jmenuje další umlčené a přidává něžnou výtku: „...ze spisovatelů, kteří stojí dnes v čele a mají odpovědnost za literaturu, nikomu po leta nenapadlo si toho stavu povšimnout. Ani Tobě ne, Mařenko...“
V osobní rovině je Langer tradičně cudný, druhé manželce Anně Ludmile, o čtrnáct let mladší, sděluje ve svých třiasedmdesáti: „Víš, v sedmdesátce je, rozumí se, láska jiná, než byla před dvaceti lety, ztratilo se z ní tuze mnoho tělesnosti, ale ne všecka...“ Bez pohnutí nelze číst Langrovy dopisy adresované v 50. letech synu Janu Vladimírovi (1929-1982), politickému vězni, jenž strávil v žaláři pět let z původně vyměřených dvaceti; tři roky po otcově smrti odešel podruhé do britského exilu (v chlapeckém věku tam prožil válku) a pracoval pak v českém vysílání BBC.
jas
HODNOCENÍ LN ****
Linda Landriganová (ed.) Recept na vraždu
Zatímco naši politici si myslí, že referendum je nebezpečná hračka, která lidem nepatří do rukou, v americkém nakladatelství Pegasus Books to vidí jinak. Vyzvali čtenáře, aby hlasovali o tom, která povídka se jim v uplynulém půlstoletí nejvíc líbila v měsíčníku Alfred Hitchcock Mystery Magazine, a požádali Lindu Landriganovou, aby podle výsledků hlasování sestavila antologii. Editorka do obsáhlého svazku vybrala čtyřiatřicet povídek a nazvala jej Recept na vraždu. Rok po originálu nyní vychází soubor česky v nakladatelství BB art (přeložil Radim Klekner).
Často se říká, že tvar povídky je pro detektivku ideální, zatímco román „svádí autora k upovídanosti, rozvleklosti, emocionálnosti“. Tím spíš je škoda, že jsme se dlouhá desetiletí setkávali s knihami detektivních povídek spíš výjimečně. Mezi svazky, jimiž čeští nakladatelé tento dluh zahlazují, patří Recept na vraždu k těm nepochybně přínosným. Čtenář si nad ním uvědomí, jak sevřeně a promyšleně musí autor příběh vyprávět, aby vznikla působivá povídka, i proč tak velkou plochu textu zabírají dialogy - jejich prostřednictvím může spisovatel nejúsporněji charakterizovat postavy a rozvíjet zápletku.
Tím, že soubor pokrývá tak dlouhé období, nabízí milovníkům žánru také malé lahůdky, třeba jednu z prvních Blockových povídek o Mattu Scuderovi, či naopak téměř poslední krátkou prózu Eda McBaina.
djp
HODNOCENÍ LN ****
