Drsné pobřeží
Austrálie je v Templeově detektivce podivně znepokojivá země. A dějí se v ní věci, které jsou nám povědomé. Loupí se, podvádí a vraždí, ale od přečinů a zločinů jistých lidí musí dát policie ruce pryč. Jak říká Cashinovi jeho nadřízený: „Někdo mluvil s někým, kdo si promluvil s náměstkem, a ten si promluvil rovnou se mnou... Joe, je načase to nechat plavat.“ Cashinova odpověď nás nepřekvapí: „Prostě jen dělám svou práci... Jsem policajt, kurva!“
Z hrdiny, omláceného životem a přemáhajícího vnitřní běsy, kterému jsou papaláši venkoncem ukradení, protože nemá co ztratit, se už stalo v moderní detektivce klišé. I Joe Cashin se zakousl do případu vraždy bohatého Bourgoynea natolik, že má proti sobě nejen vraha, ale i kolegy. Ti chtějí mít klid a spokojí se s tím, že zločin spáchali černí domorodci, na něž ukázal prst z vyšších politických míst. Stejně jako je Cashin svébytná postava (odkazující k Rankinovu Rebusovi), i dějové schéma, známé v detektivním žánru přinejmenším od dob drsné školy, obměňuje autor důmyslným způsobem - snad jen vyprávění příliš obtěžkává mnohomluvnými popisy a vysvětlivkami. Obraz jižního pobřeží Austrálie i jeho obyvatel před námi vystupuje ostře, ale děje se tak občas na úkor detektivní zápletky.
V pořadí osmý román australského novináře a spisovatele Petera Templea (1946) vydal Knižní klub v překladu Pavla Kaase.
djp
HODNOCENÍ LN ****
Milan Děžinský
Přízraky
Jan Štolba v doslovu k čtvrté sbírce Milana Děžinského Přízraky (vydal Host) napsal, že vedle Bogdana Trojaka, Petra Borkovce či Martina Stöhra představuje roudnický básník „nenápadnějšího, zastřenějšího, méně tematicky či stylově vyhraněného“. S tímto výrokem lze souhlasit s dodatkem, že z dnešního pohledu se to ukazuje jako klad. Tedy v tom smyslu, že jmenovaní básníci už nás dlouho nepřekvapili, jejich poetika je zaoblená, jaksi hotová. Zato poezie Milana Děžinského se stále ještě posunuje, formuje a spíše než o zaoblování jde právě o zostřovaní hran.
Stačí ocitovat z básně Nokturno: „Bojí se nadechnout;/ kolik vydrží její hrudník,/ když několik žeber/ nechala své váhavosti./ Pod okna připlul snad vyrabovaný koráb,/ který je vkusně nasvícen./ Noc má svá pravidla/ pro bdící.“ A hned zde máme Děžinského poetiku téměř jako na dlani. Noc je jedním z jeho trvalých témat. Předchozí sbírka měla název Slovník noci (2003), první oddíl Přízraků se zas jmenuje Noční hlídka. Za oknem bytu, chtělo by se dodat.
Také všechny ty lidské hrudníky či rybí vnitřnosti, všechna ta tělesnost prostupuje básněmi Milana Děžinského již od sbírky Kašel mé milenky (1997). Ne, roudnický básník nepatří k početné menšině mediků v české poezii. Jeho „fyzický“ refrén jako by vycházel ze zastřenosti vztahu - nezájmu či nechuti -k tělesnému světu. Jako by se jeho opakováním snažil prorazit cestu ke světu slovních přízraků...
oh
HODNOCENÍ LN ****
