V čem česká literatura rozhodně nestrádá, to je počet nejrůznějších cen, a to i pro knihy nebeletristické. Jedné z nich by se určitě mělo dostat i souboru esejů, článků a skic Miloslava Topinky z let 1966-2006, které nyní přinesl soubor Hadí kámen, vydaný brněnským nakladatelstvím Host.
Básník, známý sbírkami Krysí hnízdo, Utopír a Trhlina, v esejistických textech krouží stále kolem „svých“ autorů. Těmi jsou Arthur Rimbaud, členové francouzské Vysoké hry, Richard Weiner, Jiří Kolář či Věra Linhartová. Soubor esejů tak ukazuje kontinuitu autorova myšlení, aniž by však šlo o nudnou strnulost.
Miloslav Topinka se zaobírá umělci na hraně. Nikoliv těmi, kteří neproblematizují svůj pracovní nástroj, tedy slovo, ale těmi, jejichž poezie falešně neharmonizuje. Kteří se snaží vyslovit nevyslovitelné a kteří si jsou vědomi i možnosti mlčení. Nejde zde přitom ani tak o formulování určité poetiky, ale spíše o přístup k umění - krása nevyzařuje (jen) z toho, co zní vznešeně a hezky plyne... S tím lze sice souhlasit, ale to však ještě automaticky nezaručuje, že nás osloví dílo všech zmíněných autorů.
V druhé části eseje Hadí kámen Topinka definuje výraz „české bel canto“. K jeho autorům řadí mj. Nezvala, Biebla, Horu, Seiferta, Hrubína či Závadu: „Jemný, líbezný, něžný, hravý, okouzlený i okouzlující, ono české bel canto je v Čechách na básníkovi vyžadováno snad již odjakživa. Básník se stává básníkem národním ve chvíli, kdy tomuto latentnímu imperativu podlehne, ať vědomě či nevědomky.“ HODNOCENÍ LN *****
