Kdo se bojí, nesmí do lesa? Podobnými moudry ani slovem „nesmíš“ Astrid Lindgrenová (1907-2002) čtenáře nekrmí. Ani jim nelže. Opuštěnost, smrt (jen těch sirotků v jejích knihách!), strach i ztracenost u ní k životu dětí patří stejně jako družnost, vřelost, kuráž a humor.
„Svět je ostrov bolesti,/ ať kráčíš kam kráčíš,/ smrti se nevyhneš,/ v prach se zas obrátíš,“ prozpěvují si děvčátka v My z ostrova Saltkrökan. Vtip je právě v tom, že nevedou ponuré řeči, ale zpívají, hrají si nebo vyprávějí.
Také děti i dospělí z knížky pro začínající čtenáře Strašidlo Sušinka (Albatros, překlad Jarka Vrbová, ilustrace Eva Sýkorová-Pekárková) si povídají. Už první věta „Je úžasné mít babičku“ rázně uvádí na scénu první vypravěčku. Ta své vnučce a vnukovi vypráví strašidelný příběh, který pamatovala babička její babičky.
Vesnický pacholek Sušinka neměl rád místního varhaníka. Když hrál v noci sám v kostele, šel ho Sušinka v převleku vystrašit. Jenže varhaník utekl a on sám se začal v setmělém kostele bát. Když ho pak něco zezadu popadlo, ztuhla mu krev v žilách. Nebyl živý ani mrtvý, a tak stál sto let opřený o hřbitovní zeď a všichni se ho báli...
Když babička dovypráví, vydají se děti domů. Jak jinak než lesem! Teď se bojí pro změnu malá vypravěčka - tmy a pak i toho, že na ní přijde Sušinka. O čem to vlastně čteme? O zbytečném a někdy zas prospěšném strachu. O fantazii, která může být moudrá a jindy zas pošetilá. Knížka říká: Neboj se! Ale bojíš-li se, běž do lesa. diw
HODNOCENÍ LN *****
Petr Motýl Kam chodí uhlí spát
Nová básnická sbírka Petra Motýla (1964) z produkce nakladatelství Protimluv zavádí čtenáře opět na Ostravsko. Tento „region sverazny“ autora inspiroval už začátkem 90. let minulého století. Ve volné trilogii Šílený Fridrich, Jazykem haldy a Černá pěna Ostravice zachytil Motýl děsivě fascinující atmosféru proletářského města, přes nějž se přehnala vlna reálného kapitalismu. Nyní se do drsného kraje vrací vyzrálejší a s bohatším výrazovým rejstříkem. Základní optika zůstává ovšem nezměněna. Motýl nahlíží město zdola. Od „harendy k hypermarketu“ jej snímá pohledem bezručovských outsiderů a vyděděnců. V plebejské fuze nechává zaznívat nářky havířů, valcířů, ožungrů, rváčů, chmatáků, lidí bez práce a bez perspektivy. Nesoudí, nepointuje, jen lehce komponuje jejich promluvy, ať už zaznamenané obecnou češtinou či „cypovštinou“. Ostrava dle Motýla vyhlíží jako temné Sin City, kde se loupí za bílého dne a doutnající oheň vzpoury proti vrchnosti hasí už jen Stodolní a Bazaly. Než si „pro vnuky Laryšů a Rotšildů přijde černá smrt“, oceňme, jak autor neokázale a přesně dokázal vyhmátnout stesky a nenávisti obyčejných lidí dnešních dnů. A to nejen Ostraváků.
Jedinou lyrickou vsuvkou na padesáti stranách lamentací je verš „za obdélník reklamy u dálnice / zapadá slunce“. Obraznost zalarmoval Motýl až v intermezzu, kde se pokusil zachytit město bez lidského pinožení v jeho špinavé rabiátské kráse. Město, kde se nedá moc žít, ale k věčnosti je tu jaksi blíž... nej
HODNOCENÍ LN ****
