Bývalá ředitelka nezvládla komunikaci s přeživšími, míní část zaměstnanců Památníku Lidice |
Konkrétně o to, jak se postavit k jedné části lidického příběhu. Krátce před vypálením obce nacisty totiž jedna její obyvatelka zřejmě udala úřadům svoji židovskou podnájemnici a ta pak zemřela v Osvětimi. Loni v létě na tuto historku upozornila ve svém pořadu Česká televize a vystoupila tam – poměrně neutrálně – i ředitelka Památníku Lidice Martina Lehmannová. Vzbudilo to odpor části přeživších z Lidic i podivného Českého svazu bojovníků za svobodu. Vyčítali Lehmannové její vystoupení a zmínky o údajném udavačství. Přisadil si i šéf komunistů Vojtěch Filip. Lidickou tragédii přece nesmí kazit žádné skvrny bez ohledu na pravdu. Jako by případné selhání oběti ospravedlňovalo její mučitele a katy.
Vše nakonec skončilo rezignací Lehmannové na nátlak jejího nadřízeného Zaorálka. Její odchod zdůvodnil tím, že nebyla dostatečně empatická vůči přeživším lidické tragédie. Zaorálkovi podle jeho slov nejde o potírání nepohodlného historického bádání. Jenže jeho poznámky, že památník není muzeum, že je třeba hlavě mít úctu k pamětníkům a stížnost na účast historika, který případ zveřejnil, na akcích v Lidicích, naznačují něco jiného.
Nebudeme podezřívat ministra, že mu jde o navrácení „normalizačního výkladu dějin“, jak to tvrdí část zaměstnanců památníku. Jde spíš o to, nikoho se nedotknout možnou nepohodlnou pravdou. Hlavně ne pamětníků, ale i komunistů podporujících vládu. Takže vzhledem k tomu, že nejstaršímu člověku narozenému v Česku je 110 let, bude asi nejlepší, když se ministerské instituce budou zabývat našimi dějinami jen do roku 1910. Což může být nakonec nejviditelnější odkaz Zaorálka jako ministra kultury v historii.
