Rakouský spisovatel Josef Winkler ví, že musí být otevřený, až nestoudný, a psát o tom, co v něm skutečně je.
A to jsou především reflexe narušeného dětství na korutanském venkově s jeho ubíjejícím paternalismem a posedlost smrtí jako jediným kontrapunktem života, který stojí za řeč.
Na nedávném veletrhu Svět knihy četl ze svého románu Roppongi (2007), v nakladatelství Archa vyšla zatím jeho první kniha pod názvem Až nastane čas (1998) a chystají se další: trilogie Divoké Korutany – romány Dítě člověka, Oráč z Korutan a Mateřština (1979–1982), kniha miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině (2003) a obdivuhodná novela Natura morta (2001). V následujících letech mají přijít další překlady, především temná italská reflexe Hřbitov hořkých pomerančů (1990), již zmíněné rekviem za autorova otce Roppongi a některé další z celkem třinácti děl tohoto nijak snadno přístupného autora a nositele Büchnerovy ceny za rok 2008.
Winklerovy barokně expresivní texty jsou psány s intenzitou vyžadující značné soustředění a představivost, neboť vycházejí výhradně z obrazů. Je z nich utvářeno všechno, plynou, rozbíhají se, aby se nakonec opět někde sešly. Tento obrazový labyrint je již v raných textech kombinací morbidity a sexuální promiskuity, nenávisti a viny, agonie a strachu ze sebevraždy, vycházejících z tísnivého autorova dětství.
Korutany padesátých let Jako mladý si Winkler záhy začal vytvářet vlastní kosmos, svět vynořující se z korutanské reality padesátých a šedesátých let, z vyhroceného katolicismu, chudoby, sexuality a represe. Už jako ministrant se při pohřbech setkával se smrtí a tato setkání jej poznamenala na celý život: některé knihy (Mrtvola slídící ve vlastní rodině či Hřbitov hořkých pomerančů) jsou nekonečnou přehlídkou zemřelých, zabitých, zavražděných či sebevraždou končících nešťastníků, jiné se s mrtvými snaží vypořádat, ať vypsanou vzpomínkou či prosbou za odpuštění. Rekviem za autorova otce Roppongi je vůbec pokusem o emancipaci z vlastního utrpení, snahou získat si odstup od otce, který zemřel ve věku 99 let ve chvíli, kdy autor právě pobýval s rodinou v tokijské čtvrti Roppongi. V knize jsou obdivuhodné reflexivní pasáže nespočetných pohřbů v rodném Kameringu, zacházející do nejmenších detailů pohřebních rituálů.
Posedlost smrtí a její reflexe v životě, neustálá snaha o konfrontaci smrti a života, snaha o propojení těchto dvou fenoménů, jak je v přirozené formě nalézá po odchodu z Evropy v indickém Váránasí, Winklera zaujala natolik, že jí věnoval román Domra – Na břehu Gangy (1996): nezajímalo ho ani tak spalování mrtvol, jako spíš život na březích této řeky, to, co smrt spojovalo s dosud žijícími. U Gangy vysedával celé měsíce a zaznamenával si desítky a stovky detailů, scén a okamžiků, které pak vplétal do svých příběhů, vytvářeje záměrně pro něho tak důležité obrazy.
Obrazy – to je Winklerova poetologie, nezajímá ho struktura textu, nezajímá ho kompozice, jeho vodítkem jsou plynoucí obrazy, které převrstvuje, skládá jeden za druhým z nesčetných poznámek v zápisnících, o nichž předem neví, kam s nimi – až se postupně ukáže jakýsi skladební vzorec a obrazy se pospojují. Ne každý se do takové složité nedějové struktury dokáže začíst, ale postupně čtenáře text vtahuje do sebe jakousi nečekanou silou.
Na otázku, zda se snaží tímto způsobem vypsat ze svých dávných traumat, setřást ze sebe černé vzpomínky na rituály smrti, nedokáže autor přímo odpovědět. Také se nestará o to, zda jeho texty směřují k nějakému cíli. Při psaní jako by si nejprve vytvářel skici a tak dlouho na nich dál pracuje, až se mu podaří vytvořit z nich obrazy. Ty se pak začnou kupit a teprve v té chvíli autor ví, kterým směrem se budou ubírat a jaké motivy z nich vyplynou. Mnohé knihy vyšperkovává citáty („intarziemi“) svých oblíbených autorů Jeana Geneta, Reného Chara, Luigiho Pirandella, F. M. Dostojevského, Samuela Becketta, Giuseppe Ungarettiho a dalších.
Obnažit i sebe Zásadní otázkou, s níž se homosexuálně založený autor musel vypořádat, bylo, do jaké míry je schopen být při svém psaní otevřený. Ve Hřbitovu hořkých pomerančů a zejména v románu Domra jsou velmi choulostivé scény a vůbec je možné se na mnoha místech dalších textů domnívat, že by mohlo jít o silně autobiograficky zbarvené pasáže.
Winkler si tento problém dávno ujasnil: nikdy nepsal s úmyslem vyvolat skandál, odvahu být otevřený čerpal u autorů jako Jean Genet nebo Hans Henny Jahnn, věděl, že musí psát o tom, co v něm skutečně je, co se v něm odehrává, uvědomil si, že musí být bezostyšný a nestoudný, že se musí obnažit, být zranitelný. Nikdy nepěstoval autocenzuru, nekladl si otázku, co si čtenář pomyslí. Vždy mu šlo jen o přesnost a krásu jazyka. U římské novely Natura morta mu mnoho mladých lidí vyčítalo, že spousta detailů z tržiště na piazza Vittorio je prostě nechutných.
Není, odporoval jim, na tržištích, které miluje, se prostě takové věci dějí, teče tam krev zabitých zvířat, protože poražena, zaříznuta či vyvržena být musí. Zatímco někteří odvracejí pohled, Winkler se dívá z ještě bližší perspektivy. Vždyť podobné obrazy visí v amsterdamských galeriích. A to je realita.
V dílech z poslední doby jako by poněkud ustoupila Winklerova úporná snaha o to, vypořádat se nelítostně s minulostí, je uvolněnější, ale nikoli smířlivější. Slíbil také uvést v Praze některé z příštích českých překladů svých knih, což je spíš výjimkou. Ale stále říká: nejkrásnějším i nejošklivějším místem, kde jsem se kdy nacházel, je stále ještě můj skelet, moje kostra, ve které přebývám od března roku 1953. Doma jsem v ní a v sobě zároveň v indickém Váránasí, v Římě, Berlíně, Paříži, Vídni, Benátkách, Frankfurtu, Bielu a jinde…
***
Zásadní otázkou, s níž se homosexuálně založený autor musel vypořádat, bylo, do jaké míry je schopen být při svém psaní otevřený
