LN: Cílem nového zákona o odpadech je především snížení objemu odpadu, který končí na skládkách. Jak toho chcete docílit?
K přijetí zákona nás nutí dvě věci. Za prvé jsou tady jasné evropské směrnice a oběhový balíček (regule, podle nichž má vznikat co nejméně odpadů a hodnota surovin či výrobků se má zachovat co nejdéle jejich opětovným využitím, pozn. red.), který říká, že se musí postupně zvyšovat úroveň recyklace. A za druhé, i kdyby oběhový balíček nebyl, pro nás není přijatelný stav, kdy se v roce 2016 zahrabalo pod zem 45 procent komunálního odpadu, což bylo zhruba 2,5 milionu tun. Pravda je, že před lety to bylo daleko víc, skládkování se pomalu snižuje, ale pořád jsme v rámci evropských zemí v té horší polovině, kde nechceme být. Jsou určitě země, které jsou na tom hůř, například i Slovensko, ale také jsou země, které jsou na tom daleko lépe, jako třeba Německo, kde se nesmí skládkovat recyklovatelný nebo spalitelný odpad už od roku 2009. My k tomu směřujeme v roce 2024, to je změna, kterou jsme prosadili už v roce 2014.
LN: A jak toho tedy dosáhneme?
Musí fungovat pospolu dvě věci. Ekonomický stimul a motivace výchovou, což začíná od škol. Ekonomický stimul je celkem jasný, v řadě zemí se ukázalo, že čím větší je skládkovací poplatek, tím méně se skládkuje. Poplatek je u nás už devět let pořád stejný, 500 korun za tunu. Evropská komise nám už poměrně dlouho doporučuje, aby se minimálně zdvojnásobil. Je třeba upozornit, že mezi skládkovacím poplatkem a tím, co lidi platí za popelnice, není rovnítko. Pokud se zvýší jedno, nemusí růst druhé, naopak v řadě případů se cena za svoz popelnice pro lidi i sníží.
LN: Skládkovací poplatek platí obce?
Ano, to je za jednu tunu odpadu vyvezeného na skládku. Nový zákon jednoznačně směřuje ke zvýšení recyklace, kombinací postupného zvýšení skládkovacího poplatku a nastavení určitých prvků, jako jsou recyklační slevy.
LN: Jak funguje recyklační sleva?
Vymysleli jsme systém, kdy se sice postupně o zhruba padesát korun ročně zvyšuje skládkovací poplatek za tunu, ale na druhé straně se to kompenzuje, pokud obec skládkuje méně. Kouzlo je v tom, aby se poplatek postupně zvyšoval, ale aby obce, které budou chtít třídit a recyklovat, nemusely náklady přenést na lidi. Tuna komunálního odpadu bude dražší, ale vytvoří se možnosti, aby v černé popelnici neskončily odpady, které jsou ještě dále využitelné. Zjednodušeně řečeno: když obec dosáhne určité úrovně recyklace, skládkovací poplatek za tunu se jí nezvyšuje. I když uděláte zákaz skládkování, vždycky bude nějaký zbytkový odpad, který na skládce skončí, například popel, u takových cenu zvyšovat nebudeme. Postupně by se měla zvyšovat cena jen toho odpadu, který se dá využít, recyklovat nebo energeticky využít – protože u toho nechceme, aby končil na skládce. Recyklační sleva zajistí, že obec, která dosáhne ukazatelů, dostane zpětně zpátky peníze, aby jim částka zůstávala na pěti stech korunách za tunu. Princip je, aby se odměnily obce, které chtějí využít všech možností pro recyklaci.
LN: Padesátikorunové roční navýšení je navrženo v zákoně?
Tak to tam bylo v poslední verzi v loňském roce, podle návrhu bylo finále v roce 20231850 korun, ale je to samozřejmě k diskusi. Pro nás je klíčovým partnerem Svaz měst a obcí a je nutné se s důležitými partnery domluvit. To je vedle Svazu měst a obcí Asociace krajů, Svaz průmyslu a Hospodářská komora. Do jednání navíc vstupují i nevládní organizace a zástupci skládkařů. Řada z nich má naprosto protichůdné zájmy, které nikdy nepůjde úplně vyladit. Vypadá to ale, že bychom mohli směřovat ke kompromisu, ale je zřejmé, že to bude určitě částka nižší než navrhovaná.
LN: Bude pak pořád motivační?
Bude. Je obecná shoda na tom, že skládkovací poplatek za recyklovatelný nebo jinak využitelný odpad musí růst.
LN: Není ale logika skládkovacího poplatku, že se nemá obcím líbit jeho výše, aby byly nucené víc recyklovat?
Ono se to všem nikdy nebude líbit. A je důležité si uvědomit, že ani Svaz měst a obcí není homogenní skupina. Jsou tam obce, které vlastní skládku, těm vyhovují jiné poplatky. Většina ji nemá, ale chápe, že v budoucnu se musí víc recyklovat. A chovají se podle toho, využívají naše dotační programy, kde jsme dali řádově deset miliard korun na podporu systému sběru nejen bioodpadů, ale i na barevné popelnice, různé úpravny odpadů a bioplynky. Všichni vědí, že cestou je jednoznačně odklon od skládkování, jde jen o to, jak rychle to půjde. Zároveň Česká republika patří mezi země, která má jedno z nejnižších procent energetického využití odpadu. To není jen spalování, jsou to i pyrolýzy nebo bioplynky.
LN: Znamená to, že se bude stavět víc spaloven?
Některé nevládní organizace neustále opakují, že ministerstvo životního prostředí nekriticky podporuje spalovny. Není to pravda. Kdyby to tak bylo, chovali bychom se jinak. Ani nemáme možnost je podporovat, EU jasně řekla, že je nebude dotovat, protože nedosahujeme evropskou míru recyklace. A z národních zdrojů spalovny také nepodporujeme. S odpady, které po roce 2024 nepůjdou ukládat na skládky, se ale něco musí udělat. Nemůžeme spoléhat pouze na recyklaci. Může se stát, že recyklační průmysl zkolabuje. Stalo se to v hospodářské krizi v roce 2008 během tří měsíců a nyní se to děje znovu, i když nás se to naštěstí zatím tolik netýká, protože plasty z České republiky odcházejí přetříděné, čisté. V Číně od letošního roku výrazně přibrzdili příjem odpadu. Čína byla smetiště celého světa, masivně se tam navážely znečištěné plasty z celé Evropy, především západní. Když k recyklaci nemáte alternativní koncovku, nutně se vám začne odpad hromadit
LN: Musí se vytvořit nové zpracovatelské kapacity?
Vždycky by to měl být určitý mix, kde je jasné, že co nemůže skončit na skládkách, se musí někam přesměrovat. Bude to určitě v první řadě do recyklace, ale prostor je určitě i v energetickém využití. Bez finanční motivace to nepůjde. Pokud by byl skládkovací poplatek i nadále 500 korun za tunu a skládkování tak bude nadále nejlevnější, motivace dělat alternativní možnosti nebude nikdy ekonomicky vycházet. Češi třídit umí, to jasně ukazují čísla. Jasně se ukázalo na plastu, sklu a papíru, že jsme mezi prvními třemi zeměmi v Evropě. Stačilo na to relativně málo, dát barevné popelnice lidem doslova k nosu. Pokud to mají v docházkové vzdálenosti, třídí skvěle.
LN: Je v tom ještě vůbec prostor ke zlepšení?
Je, třeba je tu další komodita, která se dnes částečně třídí v plastových odpadech, někde už jsou na ni dokonce speciální šedé kontejnery, a to je hliníkový odpad, třeba plechovky. Je čím dál tím víc hliníkových odpadů, mnohde je dávají do plastů a oddělují se až v třídírně. Další prostor je v zahušťování sítě kontejnerů v každé obci. Pořád je velká rezerva v bioodpadu ve velkých městech. Bioodpad se třídí od jara do podzimu, kdy také většina obcí vyváží hnědé popelnice. Jde o to, jak vyřešit třídění přes zimu.
LN: Jak?
My jsme to nechali dost na obcích, je to klasické dilema s restrikcí. Nepředepisovali jsme jim, jak to mají dělat, obce měly své zkušenosti a vybraly si, co jim vyhovovalo, od popelnic po sběrný dvůr. Je to ale především o chování lidí, hlavně panelákových. V panelácích, kde jsou hromadné kontejnery pro stovky lidí, přetrvávají pozůstatky kolektivního přístupu k věci – máme tu vchod, tři kontejnery, tak to tam vyhodím, jinak to tam stejně dá soused. Nejtěžší je zlomit myšlení lidí. Když vím, že mám vlastní popelnici, za niž budu platit tím méně, čím méně směsného odpadu vyprodukuju, funguje to. Mnoho lidí, co potřebovalo vyvézt popelnici jednou za týden, už ji nenaplní ani za čtrnáct dní, a platí o polovinu méně. To je něco, co se počítá. Ale když nosí odpady do jednoho kontejneru sto lidí z domu, pořád je to složitější. Řekněme si na rovinu, to nevyřeší ani vyhláška. Musí to být kombinací restrikce a osvěty.
LN: Na změnu lidského chování potřebujete spíš pozitivní motivaci. Chystá se něco takového?
Jasně. Systém, kdy lidé platí opravdu jen za to, co se odveze. Řada obcí pomocí čárových kódů už dnes váží popelnice a pak lidem vrací peníze. Při nastavení je nutné dbát na hranici, aby se nevytvořil příliš velký tlak a odpadky neskončily v pohozené v lese, sousedově nebo městské popelnici, protože člověk chce ušetřit za vlastní svoz. Z druhé strany, ale ze stejného důvodu, považuji za velmi nevýchovné a za chybu, když město dává popelnice úplně zadarmo, pak lidi nejde motivovat k lepšímu třídění. U finanční motivace člověk hned vidí, že se mu změna chování vyplatí. Navíc, když lidi budou lépe třídit, je jisté, že se skládkování významně omezí a můžeme se dostat na 10 procent skládkovaných odpadů, což je evropský cíl pro rok 2030.
LN: Říkal jste, že třídění Čechům jde, tak by to asi neměl být takový problém.
Ano, to je velmi pozitivní. Několik let se to potvrzuje, že v obalových odpadech, především plastech, třídění a recyklace fungují. Lidi to umí, stalo se z toho něco, co si nikdo neuměl před deseti lety představit. Není to tak, že bychom na to kašlali. Starostové mají mnohdy výborně promyšlené systémy, nestojí to ani moc a my to navíc dotujeme velkými penězi. Vede nás to k optimismu, že zákon bude fungovat, protože nenastavujeme teorii z bodu nula. Realita zákon předběhla.
LN: Na druhé straně vůle lidí nestačí, musejí být připraveny zpracovatelské kapacity.
Velký recyklační průmysl, což jsou především mezinárodní firmy, se tady dříve chovaly jako líní kapříci, protože viděly, že si vždycky vylobbují skládkování. V řadě jiných zemí skládkaře vytlačili, a tak cestou nejmenšího odporu zůstávají v zemích, kde je na ně tlak mírný. Ale když se zvyšuje, začnou provozovat ve větší míře recyklaci a inovativní zpracování i tady. Je třeba jasně říci, že tento Klondike skončil a že budou muset nabízet špičkovější služby. Asociace odpadového hospodářství, což jsou hlavně skládkaři, se i nyní snaží do poslední chvíle posunout moment, kdy ještě půjde skládkovat využitelný odpad. Prostě kapři si vlastní rybník vypustit nechtějí.
LN: Zástupci odpadových firem nedávno přišli s nápadem, aby se recyklované výrobky daňově zvýhodnily. Je to cesta?
Určitě i tohle je možné, jsme schopni to podpořit. Víc se však nyní v oblasti recyklovatelných materiálů věnujeme oblasti, kolem níž se významně začíná něco dít nejen v Evropě, a to jsou plasty. Ukazuje se, že se plasty vysloveně zasypáváme. Evropská unie se chystá během letošního roku zveřejnit první náznak budoucí směrnice, která by měla omezit jednorázové plasty. Francie nebo Británie o tom začínají velmi významně hovořit. My bychom to rádi udělali, jako se to povedlo u plastových tašek, kdy ještě dříve, než přišla směrnice, vznikaly dobrovolné iniciativy. Pracujeme na tom, kdybychom získali pro spolupráci inovativní průkopníky mezi společnostmi, které jednorázové plasty používají nejvíc, což jsou hlavně řetězce s občerstvením a kávou.
LN: V čem má iniciativa spočívat?
Společně bychom začali lidi přesvědčovat, že těch jednorázových plastů, kterých se tu používají miliardy kusů ročně, nemusí být tolik. Že kelímky nemusejí být plastové, že není nutné si ke každému nápoji vzít brčko. My brčka nezakážeme, líbí se nám ale dobrovolná iniciativa, protože tak začaly i plastové tašky. Než se zpoplatnily povinně, začaly s tím některé firmy samy. Žijeme ve světě, kde se restrikce bere jako dramatické omezování svobod, proto chceme začít s dobrovolným režimem. Mladí lidi tak i uvažují, nikdo se nebude zlobit, když to půjde dobrovolně, a možná se to stane i komparativní výhodou pro řetězec, který do toho půjde s námi, protože se lidem bude líbit, že o věcech přemýšlí. Neříkám, že to skončí tím, že si každý budeme do kavárny chodit s vlastním hrnkem, , ale už jsou první prodejny bez obalů, kam si lidi jdou se sklenicí, ale pořád se to bere jako něco exkluzivního. My bychom rádi, aby se to stalo normou. V západní Evropě už se to rodí. A to bychom se divili, to je stejné jako u těch plastových tašek, kolik stovek milionů kusů plastů by najednou nebylo. Protože prostě nejlepší cesta je vzniku odpadu předcházet a ne až pak řešit co s ním.
LN: Máte už někoho na spolupráci vytipovaného?
Máme vytipované oblasti. Z logiky věci to bude někdo z velkých jídelních nebo kávových řetězců. Budeme i rádi, když se nám velké firmy samy ozvou. Evropa si uvědomila, že si některé země lhaly do kapsy. Třeba si vykazovaly recyklaci a likvidaci plastů, ale jenom je daly na nákladní loď do Číny. 87 až 90 procent plastů ze západní Evropy se vozilo do Číny, a ta řekla: už dost. To byla ta představa recyklace. Evropa nad tím přimhouřila oko, ale to najednou skončilo. Když není alternativa ke koncovce, najede víc recyklační průmysl, ale musí najet ještě větší tlak na omezení produkce.
LN: Evropská komise si nedávno pozvala zástupce České republiky, protože země neplní limity pro znečištění ovzduší. Bude to mít nějaké následky?
My jsme tam velmi odborně popsali, co Česká republika udělala, co to přineslo. Blížíme se k normám, odvedli jsme obrovský kus práce, za patnáct let jsme snížili škodlivé emise minimálně o polovinu, ale také jsme jasně ukázali, co v základních tocích – to je průmysl, lokální topeniště a doprava – je vůbec možné udělat. Vznesli jsme tam poměrně kategoricky, jestli by se Evropská komise neměla zamyslet nad tím, jestli není chyba někde jinde ,když 18 zemí z 28, včetně těch technologicky nejvyspělejších, něco neplní. My prostě nejsme schopni, i kdybychom na to měli nakrásně desetkrát víc peněz, změnit trendy okamžitě. Měníme je, to je jasné a ukazují to klesající křivky oxidů síry, dusíku nebo prachových mikročástic. Víme, že je tady problém lokálních kotlíků, který řešíme dotacemi, ale nevymýtíme ho z roku na rok. Když to dobře dopadne, vyměníme asi třetinu těch nejvíce znečišťujících. Co se týče průmyslu, naše firmy plní evropské směrnice v předstihu, na rozdíl třeba od Poláků, kteří si vyjednali výjimky. Hlavní problém není ale v průmyslu, je v dopravě.
LN: Jak to myslíte?
Tady se jasně ukazuje, že dokud neuděláme další stovky obchvatů měst, nejsme schopni dramaticky snížit objem prachových mikročástic a na ně navázaných karcinogenů, jako je benzoapyren, protože pochází hodně z dopravy, hlavně té nákladní. Je fajn být exportní zemí, ale dneska jsme taky tranzitní zemí a jsme čím dál víc zavalení kamiony. Vznikají a budou vznikat další skladové areály, které nepřinesou skoro žádnou přidanou hodnotu, pouze ještě více kamionů. Nákladní doprava přirozeně znamená vyšší zatížení ovzduší, a to je začarovaný kruh, z něhož se nedostaneme ven.
LN: Co s tím může udělat stát?
Po hříchu možnosti státu jsou velmi omezené, my můžeme pouze přes novelu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu některé projekty poměřovat veřejným zájmem, ale to pouze v případě, že to ještě není zaneseno v územním plánu obcí. Je to hlavně na obcích, musejí pečlivěji zvažovat, jaké projekty na svém území povolují. Vláda nemůže, ani kdyby chtěla, nařídit, že od zítřka už se nestaví žádné nové skladové areály.
Na minulé vládě jsem řekl, a je jasné, že se to všem nemusí líbit, ale ministr životního prostředí to prostě říct musí. A to, že jestli se po nás jako po resortu chce, abychom byli odpovědni za plnění emisních limitů země, a zároveň se čím dál tím víc stáváme zemí, kde jezdí miliony kamionů, přičemž vytváříme podmínky, aby jich přibývalo, pak říkám, že to nejsme schopni plnit.
LN: Dá se ale pracovat aspoň na odstraňování nevyhovujících lokálních topenišť. Říkal jste, že se vymění asi třetina těch nejhorších. Co se zbytkem?
To je téma, kde to vypadá, že je napříč partajemi shoda, že by bylo dobré sehnat peníze na další pokračování kotlíkové revoluce, protože je to velmi úspěšný projekt. Pokud se něco nezmění, a byl bych nerad, kdyby ano, do roku 2022 skončí dle zákona z roku 2012 provoz starých kotlů a lidi je budou muset tak jako tak odstavit. Bude to mít i sociální dopady, starých kotlů jsou stále stovky tisíc, lidi si budou muset koupit nový zdroj tepla, což není úplně malá investice, v řadě případů jde o sociálně slabší domácnosti, které nemají peníze ani na kofinancování dotace. Bude to znamenat poměrně velké politické tlaky, jak se ten termín bude blížit, a lidi nebudou mít kotle vyměněné. Z evropských peněz už to nebude jednoduché dotovat, leda z národních.
LN: Vodohospodářská infrastruktura není v dobrém stavu. Soustavy nejsou propojené, je na ní obrovský vnitřní dluh, majetková struktura je roztříštěná. Co s tím?
Problém u řady obcí není ani v tom, že by nevlastnily trubky, ale že uzavřely dlouhodobé, nevýhodné smlouvy na provoz infrastruktury. V řadě případů se nechaly opít rohlíkem, že jim někdo bude provozovat charitu, a pak s hrůzou zjistily, že jim zůstaly děravé trubky, do kterých musí investovat, ale peníze na obnovu kasíruje někdo jiný. I když je to kompetence obcí, voda jako nejvyšší veřejný zájem je vrcholovou odpovědností státu. Nemůže to skončit tak, což by se ale jinak stalo, že se systém úplně vyhladoví, a pak za pár let přijdou stovky obcí a řeknou: „Státe, my jsme na bankrot, nemáme na investice.“
LN: Vláda starostům pomůže s financováním?
Stát musí vytvářet podmínky, například dlouhodobými nízkoúročenými úvěry na to, aby obce byly maximálně motivované brát si infrastrukturu zpátky. Všichni víme, že propojování vodárenských soustav je potřeba, ale stát si nemůže vynutit u soukromých majitelů, aby to udělali. Oni mají dneska pocit, že to nepotřebují, a až to budou potřebovat, bude pozdě. Stát dosud díky evropským fondům mohl vodovody a kanalizace dotovat, ale ty peníze nám letos došly, jsme v obrovském převisu poptávky nad nabídkou. Vnitřní dluh vodohospodářské infrastruktury se odhaduje na 80 miliard. U velkých měst nebo sdružení obcí nebude zajištění financování tak katastrofální, mají peníze, ale bude to problém u malých obcí, a těch je většina. Ideální by bylo vytvořit velký investiční program, v němž by stát poskytoval úvěry se splatností třicet čtyřicet let a opravdu minimálním úročením.
