Minuta ticha neexistuje. Přesvědčili jsme se o tom v minulých dnech, kdy se pietně tichlo na nejrůznějších veřejných akcích. Nejde o to, zda minuta, nebo deset vteřin: tenhle svět pořád něčím zní.
Autor sloupku držel minutu ticha na filmovém festivalu Finále v Plzni, čtenáři mají jistě obdobný zážitek odjinud. V okamžiku, kdy sál pietně povstane a dokonce nezapomene povypínat mobily, v nastalém tichu se plasticky vyloupne halas z vedlejší hospody a vzdálený provoz; i když někdo přibouchne okna, pořád se tu tetelí šum ventilace a vrčení reprobeden. Ne že by mi to bylo na obtíž, ale k tichu to má daleko. Slyšel ovšem někdy někdo minutu skutečného ticha?
Legendární historku, jež se stala součástí dějin hudby, má na svědomí skladatel John Cage. Rozhodl se, že chce zažít úplné ticho, a za tím účelem požádal vědce, aby ho zavřeli do perfektně odhlučněné komory. Stalo se. Když z ďábelsky izolovaného a ozvěnyprostého kumbálu vystoupil, sdělil výzkumníkům, že ani tentokrát žádné ticho neslyšel. V uších mu pořád zněly dva zvuky: hluboké hučení a vysoký praskot. „Ten hluboký zvuk,“ řekli mu, „je oběh krve ve vašem těle. A to praskání je činnost nervového systému.“ Cage tak přinesl svědectví, že lidskému sluchu není dáno zažít absolutní ticho. Můžeme však ztichnout, abychom si tuhle vlastnost světa uvědomili. Přesně na to Cage myslel, když psal slavnou (po léta jakoby kontroverzní) skladbu 4’33’’, v níž pianista čtyři a půl minuty jen sedí u klavíru a nehraje. Nebyla to snaha povýšit „nic“ na umělecké dílo: byla to pobídka pro publikum, aby ve ztišení chvilku naslouchalo symfonii zvuků skutečného světa: všechno to vrzání židlí, hlasitý dech, jemný otřes budovy od projíždějícího auta...
Minuta ticha má být pietní chvílí: není to nepřípadné, myslet při ní na zvukovou tvář světa? Pokud při tom člověku bleskne hlavou, že život se ozývá pořád a bez ustání a že by bylo dobré neignorovat ani jeho tišší, normálně přehlušené hlasy, tak je to snad v pořádku.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
