Neděle 14. srpna 2022, svátek má Alan
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Místo Boha mám múzu

Česko

Eugen Brikcius (66), básník, mystifikátor, filozof, překladatel, esejista, výtvarný umělec, historik umění...

LEKCE ZE ŽIVOTA

Když mi byly tři roky, vzal mě děda na Pražský hrad, kde visely vlajky s hákovým křížem a pod nimi stáli němečtí vojáci. Já ukázal na tu vlajku, řekl, že to je kak vlajka a dědeček mě odtáhl pryč. To je takový moment, který mi v souvislosti s válkou utkvěl v paměti. Další je ten, jak jsme v květnu 1945 s dědečkem stáli u děla u Olšanských hřbitovů a jeden ruský voják mi dal čokoládu.

Chtěl jsem studovat filozofii, tíhl jsem k filozofii sv. Tomáše Akvinského, ale tatínek byl pět let z politických důvodů zavřený a já kvůli tomu měl špatný posudek. Ke studiu jsem potřeboval doporučení z praxe, které jsem nikdy nedostal. Bylo mi řečeno, že pokud budu poctivě pracovat pro socialistický režim, tak se ukáže. Prošel jsem pak řadou londonovských povolání na těch nejnižších úrovních – dělal jsem přidavače u zedníků, u jídelních vozů, jezdil jsem na ještěrce, vykládal jsem sudy piva.

Byl jsem zařazen do vrstev, do kterých zrovna nepatřili géniové ducha, což mi vadilo, nicméně jsem s nimi dobře vycházel. Ne že bych tam působil jako učitel, ale snažil jsem se chovat jako básník. Ze strachu, abych nedopadl jako oni, jsem se třeba naučil mluvit spisovně. Oni si pak mysleli, že se nad nimi povyšuju.

Bolševici mě čtyřikrát zavřeli. Poprvé v roce 1967, kdy jsem chlebovým mystériem v Kolowratské zahradě pod Pražským hradem vstoupil do dějin českého moderního umění. Tehdy museli ministerstvem kultury ad hoc jmenovaní soudní znalci v oboru happening dokázat, že se nejedná o „urážku nejzákladnějších citů pracujícího lidu“, nýbrž o novou uměleckou formu. V roce 1971 mě v Děčíně zatkli za snahu esteticky přestavět nábytek v hotelu Sport. Když jsem tam o dobrých třicet let později veřejně četl své verše, povstal místní kronikář a oznámil, že v historii města byli zavřeni jen dva literáti: Eugen Brikcius a Karl May, první za výtržnost, druhý za potulku.

Doba strávená ve vězení byla ztraceným časem. Ve vazbě se nesmělo dělat nic, ve výkonu trestu se zase muselo dělat všechno a člověk neměl žádný volný čas. V cele jsem navíc nebyl sám a ostatní, byť jsem se s nimi pokoušel vycházet, mě rušili. Nejhorší to bylo v lágru v Oráčově. Po celodenní šichtě většinou následovalo neskutečné buzerování, které mě vyčerpávalo víc než celodenní fyzická práce.

Ve vězení jsem se naučil latinsky. Když jsem chtěl do vazební cely latinskou gramatiku a slovník, řekli mi, že latinu budu sekat. Tři neděle před nástupem do výkonu trestu mi ale podklady, které mi poslali rodiče, dali a já jsem se latinsky skutečně naučil. A když jsem vyšel z vězení, začal jsem latinu skutečně sekat – v podobě veršů. Latina je totiž velmi podobná češtině – sedět je sedere, stát stare, kakat je kakare. Když jsem skládal verše v latině, připadalo mi, že je skládám v češtině. Pak to básník Josef Šrut přeložil do češtiny a v 90. letech to bylo zařazeno do osnov. Vedle Vergilia se děti učily i Brikcia.

Kvůli režimu se ze mě stal katolík. Nesouhlas s režimem mě vedl k tomu, že jsem inklinoval ke katolické církvi, ke které bych za normálních okolností neinklinoval. Chtěl jsem naštvat představitele režimu a prohlašoval jsem o sobě, že jsem katolík.

Věřící nejsem. Jsou dvě cesty k Bohu. Jedna je extrémní, svislá – světec na sloupu, který navazuje přímý kontakt s Bohem, a u paty sloupu ho pokouší ďábel v různých podobách. Druhá je vodorovná a vede přes druhé lidi. To je průkazně správnější cesta, kdy obcujete s bližními a k Bohu se dostáváte přes ně. A může se stát, že tato cesta přes bližního se tak náramně daří, že nakonec toho Boha vůbec nepotřebujete a utkvíte v tom bližním. Pak se ukazuje, že Bůh je zbytečný. Místo Boha, který spíš neexistuje, než existuje, mám múzu. Vadí mi, že v roce 1989 se začínalo od bodu nula a byla mizivá šance, že to k něčemu bude spět. Skutečný vývoj byl mnohem horší než moje nejhorší skepse. Uplynulo dvacet let a znovu jsme v roce nula. Zatímco tehdy se ta nula ale mohla jevit jako pozitivní nabídka, teď je beznadějná. Přál bych si, aby politika byla praktikovaná osvícená správa obce. Aby byl osvícený panovník.

Od roku 1980 žiju ve Vídni. Moje mateřské město Praha se ke mně začalo chovat macešsky, byl jsem pronásledovaný, tak jsem odešel. Jsem ale českým vlastencem. Odnesl jsem si svůj jazyk, vozím si ho s sebou, v něm se mi nejlíp píšou verše a filozofické traktáty.

Se svou ženou jsem se seznámil ve vinařské vesnici na festivalu. Ona mě tam sbalila a později i znásilnila. Zamilovali jsme se do sebe a od té doby spolu žijeme. Jsem ženat, samozřejmě šťastně, a díky tomu mám múzu, což je ze všeho nejdůležitější.

Múzy jsou laděny hudebně nebo literárně. Většinou platí, že rádobyumělci za nimi marně běhají. U mě je tomu obráceně: musím se jim bránit. Ostatně čtenář se může přesvědčit v mé právě vyšlé milostné sbírce Z milosti těla. Tam nalezne tělesnou poezii, které neodolá žádná žena. Je to jak za časů Goethových, kdy na dvojverší z jeho Krále duchů, závaznou namlouvací formuli, reagovaly vzdělané krasavice tak, že se recitujícímu nápadníkovi vrhly k nohám.

Musí mít autor milostných veršů zažitou předlohu? Odpovím šalamounsky: ať již mým básním stála modelem skutečná, nebo neskutečná osoba, její ženský rod není jen gramatický. Když jsem svou sbírku dal příteli Michalu Novotnému, aby se mu lépe balily holky, pochvalně zamručel a zeptal se: „Ukážeš nám tu ženskou?“ Nad přítelovým komplimentem se nelze nezamyslet.

Své múzy drezíruji. Jejich drezura se nejlépe daří, když je na mých občasných představeních hrají pohledné studentky herectví. V jádře vstřícné chování tam obohacuji o prvky, které bych si vůči své reálné, a proto tajné múze nedovolil. Zvláštní je, že při nácviku představení je mi představitelkami múz dovoleno prakticky vše, zatímco v reálu téměř nic. Kdybych chtěl, mohl bych utajeně považovat nácvik za reál.

Autor:

Neklidné nohy či noční děs. Poruchy spánku předcházejí nemocem, říká neurolog

Premium Říká se, že dobrý spánek je sladší než med. Což naznačuje jeho hlavní funkci: nechat tělo odpočinout. A působí i coby...

Oktagon bez Rusů, zájem o ostrovy i kdo s kým o titul. Co chystá Novotný

Premium Letní turnaj na pražské Štvanici zaujal i uznávané zámořské experty, kteří se jinak výhradně věnují nejlepší soutěži...

Dnes se bavím líp i bez drog a alkoholu, říká terapeut a bývalý narkoman

Premium Jeho příběh je drsný, ale má happy end. Čtrnáctileté balancování na hraně s pervitinem, závislost, lži, prostitutky,...

Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 6. soutěžním týdnu?
Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 6. soutěžním týdnu?

Léto venku s eMiminem je tady! Každý týden budeme soutěžit o fantastické ceny v celkové hodnotě 298.000 Kč. Sdílejte své letní zážitky, hodnoťte...