Svoje nové jméno vyslovuje „Kapliky“. Přesně tak oslovují jejího manžela, architekta Jana Kaplického, ve Francii. „Těší mě, Eliška Fuchsová,“ říká nám ale při shledání v pražské kavárně. Na nové jméno si totiž podle svých slov „nemůže zvyknout“. Je vytáhlejší, než jsem si podle fotek v novinách myslela, a člověka hned upoutá její americky široký úsměv. Má na sobě střízlivé černé sako s broží ve tvaru jelena na klopě, pod ním ale vykukuje ostře růžové tričko s obrázkem návrhu Národní knihovny a bílým nápisem: „Praze více chobotnice“.
Se svým manželem, sedmdesátiletým architektem Janem Kaplickým se seznámila, když o něm před sedmi lety začala natáčet dokument. Jejím biologickým otcem je architekt Petr Fuchs, ale vyrůstala s nevlastním – producentem Jaroslavem Boučkem.
Dnes tato devětadvacetiletá filmová producentka působí sebevědomě a je příjemně spontánní, na archivních černobílých fotografiích z natáčení dokumentu ale vypadá trochu zakřiknutě. Jako jediná žena ze štábu, který s Janem Kaplickým natáčel dokument Profil v Praze a Londýně po celé tři roky, prý často hasila „krize“ – třeba i v podobě špatných nálad pana architekta. Pak se do něj zamilovala. A teď si chystá nové bydlení v Londýně a říká: „Kdyby bylo v Praze moře, bydlela bych v Praze. Ale nebudu žít ani jen v Londýně. Každý měsíc vyrážím do světa na nějaký filmový festival. Mít dva domovy taky není špatné.“
LN Váš nevlastní otec, producent Jaroslav Bouček miluje dostihy a nedávno jeho kobylka Sixteen vyhrála Velkou pardubickou. Chodila jste s ním jako malá do Chuchle?
Ano, já pro něj vždycky byla takové štístko. Lepila jsem se tam na zábradlí, počítala si na nich pavouky a pavučinky, ale taky jsem hrozně fandila a křičela. Koně mě bavili. Ostatní děti jezdily na chalupu, my jezdili do Chuchle. 
LN Jaroslav Bouček byl také věčně obklopený režiséry a herci. Pořádaly se u vás doma hodně večírky?
On byl Buk – tak mu všichni v rodině říkáme – největší organizátor, dělal opravdu neuvěřitelné mejdany. Když si vzal moji maminku, pamatuji si na tu krásnou party u nás doma. Oni tenkrát vyměnili dva malé byty za jeden obrovský, byl tam jenom klavír a stůl. My děti jsme si pod tím stolem hrály, bylo tam šíleně zakouřeno, na večírek přišla třeba Dáša Havlová a spousta herců i režisérů. Buk udělal i večírek v tramvaji, ale mělo to noblesu – všichni byli ve fraku a pilo se tam ruské šampaňské…
LN Ovlivnil nevlastní otec vaše rozhodnutí studovat produkci? I on ji vystudoval…
Díky uměleckému prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, bylo pro mě úplně přirozené, že se budu věnovat filmu. Jako každá holčička jsem chtěla být samozřejmě herečka. Chodila jsem na zpěv, hrála jsem na klavír, a dokonce mě připravovala na konzervatoř Veronika Žilková. Hrála jsem také kompars v pár filmech, třeba v Cirkusu Humberto nebo Chobotnici z druhého patra, ale nakonec mi hraní vymluvili. Byla jsem dokonce za nějakým studijním poradcem, který mi řekl, že bych byla dobrá knihovnice, protože mám široký záběr. Nakonec jsem ale šla na gymnázium a začala se připravovat na FAMU. Líbí se mi, že producent je ten hybatel, ten, co vymyslí spojení režiséra, scenáristy, herců – dá vlastně film dohromady.
LN Nechtěla jste třeba naopak, natruc, jak to často dělají teenageři, dělat něco úplně jiného než film?
To jsem asi neměla. U mě puberťácké revolty probíhaly nějak jinak. Všechno jsem si v té době po nocích začala pečlivě zapisovat do svých deníčků tak malým písmem, aby to po mně nikdo nepřečetl. Mně se obecně na životě líbí ta kreativní část, že můžu dělat něco, co po mně zbude. Udělalo mi hroznou radost, když mi Dáša Havlová napsala esemesku: Lízo, viděli jsme tvůj film Profil – skvělý. To mě hrozně potěšilo, to je, proč by člověk měl dělat takový věci.
LN Jak tedy probíhaly ty vaše pubertální revolty?
Přestala jsem závodně plavat za Duklu, chodit na ten zpěv, protože jsem začala mutovat, a tak jsem raději začala hrát na bicí.
LN Vy jste už ve dvaadvaceti spolupracovala na filmu Anděl Exit. Jak jste se k tomu dostala?
Já měla vždycky obdiv k Jáchymovi Topolovi, líbí se mi jeho knihy. Když jsem pak četla knihu Anděl, představovala jsem si ji dost vizuálně, jako film. Začali jsme psát s Jáchymem scénář, ale ani jeden z nás to neuměl. Režisér Vladimír Michálek scénář s Jáchymem dopsal. Byl to první celovečerní film točený na digitální kameru v Česku. Náš pětičlenný štáb natáčel v Africe a na Smíchově. Mělo to tak neuvěřitelnou atmosféru, že jsem začala točit film o filmu. Starý Smíchov se přetvářel na nový a já jsem si představovala, jak se tato pražská část asi změní. Nejdřív jsem se na Smíchově spíš bála, jestli mi někdo nevezme foťák nebo kameru, neznásilní mě za rohem, ale nakonec jsem to tam začala mít ráda, třeba ten hřbitov, pavlače a synagogu! Z toho prostředí jsem vzala další inspiraci pro svůj první producentský projekt režiséra Filipa Remundy A. B. C. D. T. O. P. O. L.
LN Jaký máte teď vztah k proměněnému Smíchovu?
Jáma zmizela společně s bagry, ale zůstal průchod do pavlačového domu, kde se natáčel Anděl Exit. Synagoga a hřbitov jsou zapadlé, do proměněného místa už jakoby nepatří.
LN Když teď máte po škole a jste profesionální producentkou, díváte se na filmy jinak? Postihla vás už nějaká deformace, třeba že hned hádáte, který snímek kolik stál?
To ano. Vždycky odhaduji rozpočet a jeho návratnost v distribuci. Kolik diváků přijde do kina a jaké film dostane recenze. Vybírám filmy, které se distribuují v Česku a na Slovensku, které půjdou do kina nebo do televize. Třeba jsem vybrala Invazi barbarů. Když jsem se na ten film dívala, měla jsem třikrát husí kůži, věděla jsem, že ho musím koupit. 
LN A jako divačka se ráda díváte na co?
Myslím, že je málo dobrých filmů o lásce. Nemusí to být nutně romantická komedie. Vždycky mě ale dojímá, když je ten filmový příběh založen na lidském vztahu. Natočit film o lásce je totiž těžký. V Čechách to dlouho nikdo neudělal. My umíme spíš ty tragikomické nebo přímo černé. Teď jsou žádané komedie pro teenagery, povedli se Rafťáci, ale je těžké předvídat situaci, které filmy v našem postmoderním světě budou úspěšné. Producent si musí umět udržet nadhled a odhadnout to. Nedávno jsem se vrátila z Los Angeles, odkud jsem si přivezla asi padesát filmů, z nichž musím vybrat ty, které obstojí u nás v distribuci. To je náročné, protože už se netočí deset dobrých filmů ročně, ale dvacet až třicet. Jednodušší je přečíst si scénář a odhadnout, jestli ten film má šanci. Protože alfa a omega úspěšného filmu je scénář. Je to o štěstí, může se stát, že kameraman neměl správnou vizi, nebo herec nebyl dobře zvolen, ale od toho je producent, aby tohle v době natáčení podchytil, vycítil to, aby z toho ten kvalitní film byl.
LN Které české filmy z posledních let považujete za dobré?
Přiznám se, že mám nějak radši ty zahraniční nebo starší české filmy z 60. let. Z novějších se mi líbil Restart, který měl jasnou vizuální koncepci, nebo Pusinky, které velmi otevřeně řeší ženské téma. Nově zazářil film Jiřího Vejdělka s názvem Václav.
LN Jak vás vlastně napadlo natočit dokument o Janu Kaplickém, o kterém tehdy v Česku věděl jen málokdo?
Tehdy jsem tátovi ukradla digitální kameru. Byla to první kamera tohoto typu v Čechách a ten den ji dovezli. Manžel měl přednášku, sál byl naprosto narvaný mladými lidmi, kteří vlastně o Janu Kaplickém a Future Systems slyšeli jen málo, protože tady nebyly žádné jeho knihy, ale byli nadšení. Fascinovalo mě to naprosté ticho plné obdivu a hlavně energie vycházející z jediné osoby, která ještě ke všemu pochází z Čech. Mě tam dovedla moje sestra Ester, která je architektka, a já tu přednášku natáčela, abych vyzkoušela tu kameru. Manžel byl tenkrát dost nepříjemnej, rozčiloval se, že nešlo ztlumit světlo a lidé nemohli vidět na promítané diapozitivy. A také se rozčiloval, v čem lidé musí ve 21. století žít. To bylo neobvyklé – vidět rozčileného staršího gentlemana, který se vzteká na Národní galerii a Knížáka. Řekla jsem mu, že to bylo úžasné a že bych byla moc ráda, kdybychom mohli pokračovat v natáčení. Ale trvalo několik let, než jsme dali dohromady financování, scénář, koncepci, pak jsme odjeli do Londýna a až za tři roky byl film hotový. Po skončení natáčení jsme se viděli až na premiéře, až tam jsem začala tušit, že ho trošku zajímám.
Jak jste to začala tušit?
Předtím jsem byla jednoduše ten organizátor natáčení filmu, paní Eliška. Stejně jako byl pan kamera nebo pan režisér, já byla paní produkční. Pak mi ale začal víc telefonovat, poslala jsem mu fotografie z natáčení a všimla si, že na každé fotce máme třeba nakročeno stejnou nohou, bylo to hrozně vtipný, stejně jsme se dívali, měli stejné pohyby. Jak jsme si víc povídali, začali jsme si rozumět. Já si říkala, jestli to přece jen není jen následek toho, že jste s někým několik dlouhých měsíců a natáčíte s ním.
LN Kdy jste tedy zjistila, že to není jen dojem, který za sebou zanechalo natáčení?
Není to tak, že se jen otočíte a najednou to je láska. Těch okamžiků bylo moc. Třeba když jsem přijela do New Yorku a procházeli jsme se po galeri MoMa – on mi dělal průvodce. Poprvé jsem si začala myslet, že by mezi námi mohlo něco být, když mi říkal, že mi koupí šaty, které si musím vzít na naši premiéru. Říkala jsem si, že to mi žádný chlapec ještě neudělal. Oceňovala jsem, že se trefil nejen do vkusu, ale i do těch mých mír, které nejsou jednoduché. Ty umí jenom moje maminka! To jsem koukala jako blázen. Pak kupoval další a vždycky dokázal, že se mi strašně líbily, což u mě není jednoduché. On pro nás navrhl celý byt v Londýně a stejně jako u těch šatů přesně ví, jak mi v něm bude dobře, třeba že mi vyhovuje kulatá postel, on je prostě moje druhá polovina.
LN Nezlobte se, ale když jsem viděla váš dokument, působil na mě váš manžel spíš jako ukázkový mrzout než laskavý pán. Neumím si ho představit jako vaši „druhou polovinu“.
Za tři roky natáčení byl hodně rozmrzelý, jednou nás i vyhodil ze studia, tak jsem štáb zahnala někam do kouta a šla vyjednávat. Přesvědčovala jsem ho, že pokud chce, aby dokument vznikl, aby nás nechal. Trochu se bál, protože tam měl mnoho rozdělaných projektů, což bylo tajné. Na mě on ale dal, a nakonec se ve Future Systems točilo. Měli jsme v natáčení pauzy, takže si vždycky na nás odvykl a pak si zase zvykal. On možná někdy působí arogantně, protože si hodně hlídá svoje soukromí. Když přišel poprvé na večeři k mým rodičům, byl strašně nervózní, jako malý školák, snažil se být milý. To on dokáže být, ale stejně umí být nevrlý a velmi arogantní. Víte, ono je těžké něco dokázat a být přitom milý. Jemu někdy prostě chybí ta uvozovací slova já si myslím a bez nich to působí nekompromisně. Lidé ho možná kvůli tomu nemají rádi, trvá dlouho, než pochopí, že on to myslí dobře.
LN Jak na manžela tehdy u večeře rodiče reagovali?
Maminka z něj byla nadšená a sestra, architektka Ester Miluničová taky. Ta si hrozně váží jeho práce, ta z toho byla úplně vedle.
LN Jak probíhalo vaše první rande?
Neznala jsem jeho pravé úmysly, proto mě nejdřív několikrát někam pozval a já jsem s sebou vzala třeba režiséra nebo někoho jiného ze štábu v domnění, že to souvisí s natáčením. A on se vždycky na konci večeře tvářil nešťastně a zklamaně, nevěděla jsem proč, došlo mi to vlastně až později. A tak první rande, na kterém jsme byli jen my dva, bylo v Praze. Pak přišlo druhé rande, intimnější, v Paříži. Bylo to krátké setkání v Café Flora, což je místo, kde se vždycky stýkala francouzská kulturní elita. Seděli jsme v kavárně na ulici Saint Germain a poletovali tam takoví malí vrabci. Bylo to neuvěřitelně romantické. A pak tam taky prošel Quentin Tarantino. Tak to už jsem úplně padala do mdlob.
LN Je zajímavé, že ve vašem dokumentu Jan Kaplický říká, že by chtěl ve svém věku ještě jednou prožít romantickou večeři v Paříži, ještě jeden romantický vztah. Jak jste se tehdy cítila, když to říkal? Napadlo vás, že byste tou láskou mohla být vy?
V té době jsem to netušila. Ten citát jsme s režisérem Jakubem Wagnerem vybrali z Johanovy knihy Confessions, zahrnuli ho prostě do scénáře. Neuměla jsem si představit, že bych to měla být já.
LN Vy jste předtím chodila se staršími muži? Je to přece rozdíl než chodit s vrstevníkem.
Můj první přítel byl Marek Juráček, tam byl také nějaký věkový rozdíl, i když ne tak markantní. Manžel byl tedy čestná druhá výjimka. (umívá se)
LN Byl pro vás věkový rozdíl něco, nad čím jste se pozastavovala?
Ze začátku ano, hlavně kvůli lidem. Teď už se to uklidnilo. Jsem Johanovou manželkou a lidi se na vás dívají jinak. Ale předtím jsme někam vkráčeli a lidem doslova padaly brady. V New Yorku nebo v Paříži se na vás nikdo takhle netváří, tam se to víc toleruje. Ale já si opravdu myslím, že ty hodnoty jsou přece jinde. Když se zamilujete, neptáte se, kolik je mu let.
LN Existují nějaké situace, ve kterých je ten věkový rozdíl přeci jenom znát?
Někdy v té mluvě a gentlemanství. Ukazovala jsem Johanovi třeba fotky ze svatby a on říkal – no tady se tvářím jako úl! (směje se) To mi přišlo legrační, nikdy jsem to neslyšela, jsou to slova, která má z té staré češtiny nebo jen chtěl slušně říci vůl.
LN A je možné vzít manžela na nějaký divočejší mejdánek s vašimi kamarády-vrstevníky?
Já myslím, že všichni moji přátelé mají manžela rádi. On je na mladé lidi zvyklý, kdyby se sám kamarádil se svými vrstevníky, tak by neměl tolik síly a energie. Mladí jsou plni elánu, plánů, fantazírují a on jim ukazuje tu cestu, pomalu radí, trošičku udílí rady, ale ne mentorsky. Může jim hodně pomoci a také to dělá. Má respekt k jiným povoláním a vždycky si s mými přáteli najde unikátní vztah a téma, o čem hovořit. Tedy – do hospody na Klamovce bych ho zrovna nevzala. Ale na druhou stranu si myslím, že třeba s takovým Jáchymem Topolem by se dobře pobavili. 
LN Které stavby se vám líbily nejvíc, když jste začala točit dokument Profil?
Mně se hlavně líbila filozofie, kterou má. To, že ekologie se dá implementovat nějakým způsobem do staveb a musí se na ni myslet, protože architektura tu bude i za další stovky let. A aby ty stavby byly místa, ve kterých si člověk dá rád rande, otevře flašku červeného, kde může mluvit o životě. Ty tvary jeho staveb vycházejí z přírody, třeba z tvarů podmořských živočichů. Nádherné je květinářství Wild At Heart v Londýně, které navrhl, ale i Selfridges building v Birminghamu. Vypadá jako nějaký živočich, odráží světlo, je to neuvěřitelně komplikovaná stavba, a přitom úžasně jednoduchá. Takové jsou i jím navrhnuté příbory, které jsou vypracované precizně do detailu, stejně jako jeho šaty nebo plavky. Ty věci jsou sexy. Když můžete o něčem říci, že je to sexy, tak je to nejvíc.
LN A navrhl už něco pro vás?
Šaty, dům, náhrdelník, postel nebo plavky. Jsou dost odvážné, takové velice vykrojené, tak, aby v nich vynikaly dlouhé nohy. Doufám, že budou brzy k dostání v butiku Leeda v Praze.
LN Budou se ty plavky jmenovat Eliška?
Tak to ještě nevím. Johan ale navrhl nádhernou vilu E., posílal mi ten návrh už před dvěma lety. Já závodně plavala a miluju vodu. Tenhle dům vypadá jako takové vodní háďátko. To by bylo moc hezký, kdybychom v takovém domku mohli žít. Ale to je zatím jen takový sen.
LN Dočetla jsem se, že vašeho manžela inspirovaly k návrhu Národní knihovny křivky vašeho těla.
On mě o tom ujišťuje skoro každý den!
LN Nevím, jestli bych byla ráda, kdybych někoho inspirovala k návrhu „chobotnice“.
Jako že je to moc velké baroko? (směje se) Johan zkrátka tu inspiraci hledá v lidském těle a v přírodě jako takové. Ale to se zeptejte spíš jeho.
LN Já bych se ho možná trochu obávala. Ve vašem dokumentu se jedinkrát neusmál.
Mám radost, že se možná trochu víc směje právě se mnou. Doufám, že co je se mnou, je mnohem větším optimistou. Johan těch šťastných období bohužel v životě moc neměl.
LN Je možné přít se s někým tak nekompromisním o běžných věcech?
Přeme se často. Je to tak, že Johan něco negativisticky shodí ze stolu, a já na tom hledám ty pozitivní stránky, zvednu to ze země znovu na stůl a bavíme se o tom dál.
LN Vyvdala jste třináctiletého syna Josefa. Jak spolu vycházíte?
Pepíček miluje knedlíky, takže teď jedeme na Vánoce na Kanárské ostrovy i s mými rodiči a tam si uvaříme pořádné české jídlo. Na Štědrý den řízky a rybí polívku. Těším se, že mu ukážu české Vánoce, které on v Anglii nezažil. My se máme rádi.
