Aktuálnější, než autor zamýšlel Hra nemíří jen k určité, dnes už historické zkušenosti, ale svým humanistickým apelem ji aktuálně přesahuje. A to dramaturgie Městských divadel pražských ani nemohla tušit, že v den výročí Křišťálové noci chtějí pražskou židovskou čtvrtí provokativně pochodovat pravicoví extremisté. Mittererovo dílo se tak v Rokoku stává ještě konkrétnějším mementem, než možná bylo autorem zamýšleno.
Režisér Ondřej Zajíc se zpočátku příliš soustředí na vykreslení divadelního prostředí, kde detailům obětuje i vnitřní rytmus inscenace. Do jisté míry je to ovšem dáno už realistickými prvky výpravy. Od momentu, kdy Kirsch musí opustit divadlo, si však sama síla textu vynutí větší dynamiku, přesnější charakteristiky postav i koncentrovanější tvar. Inscenaci by prospělo vyváženější střídání komických a tragických momentů, které Mitterer dávkuje dokonale. Zatím je v Rokoku dramatická rovina přece jen výraznější. Zajíc je nejpřesvědčivější v práci s hereckým kolektivem, který působí vyrovnaně a dokonce zde nechybějí ani originální řešení.
Ústřední postavu hraje Hynek Čermák zdánlivě civilně, ale s vnitřní hloubkou a přesvědčivostí. Jako nenápadný Artur Kirsch prokáže svůj skutečný talent v úryvku z Kupce benátského a svou mravní sílu ve chvíli, kdy s pokorou drhne prkna, která pro něj znamenají život. Když se objeví jako sedlák Benedikt Hollrigl, není komicky maskován a jeho nářečí nezní pitvorně, je spíše naznačeno. Tím logičtější je pak to, že ho tolik lidí pozná, a také se tím zvyšuje pocit permanentního ohrožení všech zúčastněných. Čermák věrohodně zahraje i momenty, kdy rozloučit se s divadlem je pro Kirsche těžké, ale stejně těžké je přijímat ovace a cítit, že přestává být sám sebou.
Výbornou partnerkou je mu Veronika Gajerová v roli jeho ženy Heleny, která předvede škálu póz a výstupů velké hvězdy. Její Helena už zaprodala duši umělecké kariéře, i kdyby chtěla, nemůže se vrátit. V několika okamžicích poodhalí to, že si je své posedlosti vědoma a uvědomuje si, co znamená skutečnou hodnotu, ale hned zase unikne do nereálného světa her. Oldřich Vízner je trochu šantalózním ředitelem a režisérem Meiselem, divadelním fanatikem, který se snaží přežít a příliš si nezadat. Výrazné postavy vytvořili i Martin Písařík, Lucie Pernetová a Jiří Klem, poněkud lineárně pojal postavu Strasskyho Vasil Fridrich. V jednom výstupu pak dokonale ztělesnil začínajícího ministra Goebbelse jako komickou figurku, z níž mrazí, Jiří Hána.
***
HODNOCENÍ LN *** Felix Mitterer: V jámě lvové
Režie: Ondřej Zajíc Divadlo Rokoko, premiéra 27. 10.
