V přírodě můžeme být svědky řady pozoruhodných sportovních výkonů. Sokol pronásleduje kořist rychlostí přes 300 kilometrů v hodině, skoky olbřího keporkaka nad mořskou hladinu berou dech. I takové sportovní výkony však blednou ve srovnání s tím, co svede miniaturní mládě kukačky nedlouho po vylíhnutí.
Zatímco sokol či keporkak strávili celá léta tréninkem a zdokonalováním své techniky, kukaččí mládě se do řecko-římského zápasu s obsahem hnízdní kotlinky pouští ve stavu, kdy samo vypadá spíše jako embryo než zástupce třídy ptáků. Plinius Starší a „zhltnutá“ samice O schopnosti kukačky vytlačit na svých zádech z hnízda hostitelova vejce nebo mláďata se zmiňoval už Aristoteles. Jenže mu nikdo nevěřil, což je celkem pochopitelné. Představte si, jak vám někdo tvrdí, že za odstranění hostitelova potomstva může malinké mládě kukačky, jen pár hodin staré. Holé, slepé, neschopné vlastní termoregulace. Tohle ptáče že vynese na svých zádech z hlubokého hnízda hostitelovo mládě, které může být těžší než ono samo?
Lze si představit něco absurdnějšího? Snad jen to, co uvádí ve svých spisech Plinius Starší: kukaččí mládě se stane jediným obyvatelem hostitelova hnízda tak, že nejprve uzme hostitelovým mláďatům všechnu potravu, pak sežere mláďata samotná a nakonec „zhltne“ i hostitelovu samici.
Dlouho převládala domněnka, že hostitelova vejce či mláďata odstraní nikoli mládě kukačky, ale jeho matka, nebo dokonce hostitel sám. Ostatně kdo by měl lépe uvolnit hnízdo pro kukaččí mládě než jeho matka, která je k tomu fyzicky vybavena nesrovnatelně lépe než nemohoucí kukaččí novorozenec?
Alternativní představa, že hnízdo „vyčistí“ hostitel sám, lichotila křesťanské společnosti jako důkaz, že i příroda je vposledku morální - pěstouni umějí „nastavit druhou tvář“. Mláďata jako rukojmí Vytlačovací chování poprvé detailně popsal v 1788 Edward Jenner, který je považován za vynálezce očkování a zakladatele imunologie. Jeho popis kukaččího vzpírání zpočátku narážel na nedůvěru, ba dokonce na výsměch. Už dobré století však máme k dispozici přímé fotografické důkazy a filmové nahrávky kukaččího chování, o jehož existenci nikdo pochybovat nemůže. Ale proč to kukaččí mládě vůbec dělá?
Když je v hnízdě více mláďat, budou si více konkurovat - co sežere jedno, nemůže sežrat druhé. Kukačka se zbavuje konkurence. Naivita tohoto vysvětlení spočívá v nesamozřejmém - a navíc často prokazatelně empiricky chybném - předpokladu, že přítomnost více mláďat v hnízdě snižuje frekvenci krmení každého z nich. Už jen pohled na hnízdo, kde hostitelé úspěšně vychovají pohromadě dvě kukačky a k tomu ještě vlastní mláďata, by měl každého trknout. Frekvence krmení s počtem mláďat v hnízdě nijak jednoznačně nesouvisí.
V Severní Americe „naši“ kukačku „zastupuje“ jiný hnízdní parazit, vlhovec hnědohlavý (Molothrus ater). Liší se od ní mimo jiné i tím, že jeho mláďata jsou vychovávána s hostitelskými pohromadě. V přítomnosti hostitelových mláďat dostává vlhovec více potravy, než když je v hnízdě sám.
Čím je v hnízdě více mláďat, tím více žrádla rodiče přinesou. Mládě vlhovce je ale o trochu větší než hostitelův potomek a uzurpuje si víc než rovný díl potravy. Malé vlhovče si tak drží hostitelova mláďata jako „rukojmí“.
Že by to u kukačky obecné mohlo fungovat stejně, je nasnadě. Pokud ale by bylo pro malou kukačku - která má navíc hned po vylíhnutí velikostní převahu nad holátky hostitele - výhodné mít po ruce „žadonící posluhy“, proč by se jich zbavovala?
Od nevlastních sourozenců se totiž může nakazit jejich parazity či chorobami. Ještě horší je situace, kdy pěstouni vyvedou vlastní mláďata (která jsou v hnízdě u všech hostitelů mnohem kratší dobu než kukačka) a nechají kukaččí mládě bez povšimnutí. První možnost zatím nikdo netestoval, druhou už vědci prokázali.
Experiment s atrapami vajec Pokud nás zajímá funkce nějakého chování, je užitečné podívat se, co se stane, když to chování nefunguje. Kukaččí vytlačování často nevede ke kýženému (z hlediska kukačky) výsledku v hnízdech rehka zahradního (Phoenicurus phoenicurus) ve Finsku. Je to jediný pravidelný hostitel kukačky, který hnízdí v dutinách. Snad i proto u něj kukačka při vytlačování uspěje jen v polovině případů.
Následky pro kukačku jsou drastické: pokud sdílí hnízdo s malými rehky, polovina kukaččích mláďat pomře. Vysoká úmrtnost kukaček může být důsledkem vyčerpání z často i několikadenních pokusů vytlačit hostitelovo potomstvo nebo z neschopnosti konkurovat pěstounovým mláďatům, popřípadě z obou zmíněných příčin.
Pomocí dvou jednoduchých pokusů jsme ukázali, že správná je poslední možnost. Když jsme nechali kukačku v hnízdě samotnou prvních pět dnů (což je doba, po níž vytlačovací instinkt zpravidla vyhasne) a pak jsme přidali několik rehčích mláďat téhož věku, okamžitě se růst kukačky zpomalil a polovina kukaček pomřela. I bez námahy z vytlačování hostitelova potomstva má tedy jeho přítomnost na kukačku neblahý vliv.
Samotná frekvence krmení však asi nebude úplným vysvětlením -kukačka sice v přítomnosti rehkových mláďat dostávala méně potravy než stejně stará kukačka obývající hnízdo sama, ale rozdíl nebyl nijak velký.
V druhém pokusu jsme nechali kukaččí mláďata vytlačovat umělé modely vajec. Plastové atrapy mají tu výhodu, že se nemůžou vylíhnout. Tak je matoucí vliv konkurence s mláďaty hostitele odfiltrován. Dopad samotného vytlačování na růst kukačky byl překvapivě obrovský - růst „tlačičů“ se zpomalil oproti „samotářům“ (kukačkám, které byly v hnízdě samy a nevydávaly energii na vytlačování) o téměř třetinu!
Některým mláďatům se dokonce nepodařilo vytlačit z hnízd rehka zahradního žádné modely ani po usilovných pokusech, které trvaly celý týden. Skutečnost, že vytlačování zpomaluje růst mláďat, jsme pak potvrdili i za přirozených podmínek, kdy kukačky vytlačovaly nikoli modely, ale původní vejce hostitele, v tomto případě rákosníka velkého (Acrocephalus arundinaceus) v Maďarsku.
Zatímco hmotnost mláděte byla negativně ovlivněna vytlačováním, žádný takový vliv se neprojevil na velikosti zobáku - mláďata tedy mohla investovat více energie do udržení struktur, pomocí kterých signalizují svůj hlad pěstounům.
Vysvětlení toho, proč mládě kukačky zabíjí hostitelovo potomstvo, je tedy jasné: vytlačovací chování je sice nákladné (zpomaluje růst, mládě může vypadnout z hnízda apod.), ale nevytlačování je ještě nákladnější - špatný růst, pozdější vylétnutí z hnízda hostitele, a dokonce vysoké riziko úmrtí.
Jedno vejce pták opustí, jedno mládě nikoli Jenže výše uvedené „vysvětlení“ vlastně nevysvětluje vůbec nic. Neodpovídá totiž na otázku, proč je hostitelovo potomstvo povražděno mládětem kukačky. Je evidentní, že mnohem adaptivnější strategie je úplně jiná: „odstranění pěstounových ratolestí samicí kukačky“!
Ta při kladení vždy sežere jedno hostitelovo vejce (výjimečně i více) nebo ho odnese v zobáku z hnízda pryč. Kdyby spořádala všechna vejce, zajistí, že její potomek nebude trávit celé dny extrémními energetickými výdaji na to, co může prakticky bez námahy a ihned udělat jeho matka. Kromě toho jsou hostitelova vejce pro kukaččí samici důležitým zdrojem energie.
Ale ptáci obecně, nejen hostitelé kukačky, téměř vždy opouštějí hnízda, kde se snížil počet vajec na jedno (trávit čas péčí o jediné vejce se asi nevyplácí, lepší může být takové hnízdo opustit a začít znovu s více vejci a jen několikadenním zpožděním).
Hostitelská strategie je tedy pěknou ukázkou omezení - sama o sobě je strategie „kukaččí samice zabíjí“ jednoznačně adaptivnější než strategie „kukaččí mládě zabíjí“, ale díky hostitelskému chování se karty obracejí.
Na jedné straně tedy hostitelovo chování znemožňuje, aby fungovala zdánlivě skvělá kukaččí strategie, na straně druhé však umožňuje dlouhodobé udržování vytlačovacího chování. Kdyby hostitelé nebyli ochotni pečovat o jedno mládě (trávit čas péčí o jediné mládě se asi vyplácí víc než takovéto hnízdo opustit a začít znovu s mnohem větším zpožděním), nemohlo by vytlačovací chování v evoluci nikdy vzniknout. Hostitel tedy zároveň omezuje, ale i umožňuje bizarní chování kukaček a určuje jeho načasování.
Diskuse o vytlačovacím chování pěkně ilustruje jednu obecnou pravdu: lidská intuice při hodnocení přírodních jevů zpravidla míří úplně mimo a bez pokusů, které rozplétají vliv různých faktorů, nemůžeme o přírodě nic kloudného říci.
Nákladné čištění Až experimenty umožnily vyřešit otázku, proč mládě kukačky vytlačuje hostitelovy potomky. Potenciální strategie „hostitelovy potomky zabije samice kukačky“ by vedla k nevratné katastrofě (hostitel by hnízdo opustil a parazitické mládě by chcíplo ještě před vylíhnutím), potenciální strategie „kukačka utlačí hostitelova mláďata, až je přeroste“ vede také k nevratným výdajům (dramaticky zhoršený růst, vysoká úmrtnost atd.).
Kukačka tak musí vytlačit pěstounovo potomstvo krátce po vylíhnutí. Je to sice také nákladná strategie, ale výdaje jsou vratné - po úspěšném „vyčištění“ hnízda dokáže mládě kukačky zrychleným růstem nahradit své dřívější zhoršené prospívání. Období krátce po vylíhnutí je tedy jediné krátké časové okénko, kdy může kukačka zatočit s konkurencí.
Od nevlastních sourozenců se mladá kukačka může nakazit jejich parazity či chorobami
Mládě kukačky, které se vylíhlo v hnízdě rehka zahradního, zkouší vytlačovat vejce i za přítomnosti samice hostitele. Když vědci dali do hnízda atrapy vajec, kukaččí mládě poté vytlačovalo i je. FOTO: TOMÁŠ GRIM // ŠIMON / LN
Zkrátila a upravila redakce LN.
Kukačka se stala Ptákem roku 2010, další informace najdete na: http://www.zoologie.upol.cz/ osoby/grim.htm
O autorovi| TOMÁŠ GRIM, Autor působí na katedře zoologie Univerzity Palackého v Olomouci, zabývá se etologií hnízdního parazitismu. Článek byl převzat z dubnového čísla časopisu Vesmír.
