Baader Meinhof Komplex je po Pádu třetí říše či Životech těch druhých další z vlny německých filmů, které se ohlížejí za temnými epizodami národní historie. Nyní přišlo na řadu řádění guerillové skupiny Frakce Rudé armády (RAF), jemuž v rozmezí let 1970-1998 padly za oběť desítky lidí.
Film jde chronologicky. Začíná brutálním potlačením demonstrace proti íránskému šáhovi v Západním Berlíně 2. 6. 1967. To vede k radikalizaci levicově laděné mládeže. Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Ulrike Meinhofová a další zakládají RAF, píší pamflety, páchají první bombové atentáty proti „systému“, školí se u Fatahu v Jordánsku, páchají další atentáty. Ocitají se ve vězení, absolvují soud, píší další pamflety... V jejich šlépějích jdou radikálnější následovníci.
Baader Meinhof Komplex natočil Uli Edel, který se kdysi proslavil drogovým dramatem My děti ze stanice Zoo, na přelomu 80. a 90. let zkoušel štěstí v USA a v poslední dekádě se věnoval hlavně práci pro televizi. Všechny tyhle roviny lze v jeho nečekaně dobré novince rozeznat: Baader Meinhof Komplex spojuje evropské nahlížení do nitra postav s hollywoodsky efektní akcí a téměř veřejnoprávní srozumitelností.
Přestřelky s policií a únosy politiků tak působí patřičně adrenalinově a elita nastupující generace německých herců ukazuje hlavně ve scénách z vězení další rozměry svých postav. Bezchybné vykreslení dobových reálií a přehledné rozvržení přesahových témat (je radno odpovídat na násilí násilím? atd.) pak z filmu dělají mimo jiné i studijní materiál pro školy.
Zloděj volá: Chyťte zloděje!
Klíčovým faktorem pak je, zda snímek zůstane nestranný, nebo se pokusí činnost RAF hodnotit. Druhý pohled převládne, jde však o soud natolik jemný, že se pohybuje na hranici postřehnutelnosti. Edel si málokdy dovolí podat svůj názor tak okatě jako ve scéně, kdy Baader - terorista s charismatem rockové hvězdy, který vyrábí bomby s lahváčem v ruce a rozdává kožené bundy - nejdřív navede advokáta, aby ukradl peněženku, a poté se může pominout vzteky, že mu ukradli (ukradené) auto.
Jiné výjevy hrají na tutéž notu skrytěji, ale stejně výmluvně. Gudrun čte nahá ve vaně Trockého a zve si k sobě „zajíčka“, revolucionáři popíjejí kokakolu a ze striktně islamistického ležení si chtějí udělat tábor květinových dětí... Přinejmenším první generace RAF je ukázána jako parta výrostků, kteří chtějí měnit svět, ale nezvládají ani sami sebe; jako děcka, co se na škole v přírodě bouří proti večerce. Schovávají se při tom za nabubřelé „manifesty“ plné floskulí a velkých slov, jimž sami nerozumí.
Ze skupiny se vymyká jen Meinhofová, která jediná dokáže podrobit činnost RAF (sebe)reflexi. S příznačně deziluzivními závěry. Širší kontext filmu dodává i empatický šéf policie (spolehlivý Bruno Ganz), jenž pod řáděním několika jednotlivců vidí hlubší příčiny.
I díky nim může Baader Meinhof Komplex ukázat studentská levicová hnutí s podhoubím v 60. letech jako beznadějně naivní hrátky zpovykaných dětí. Je otázka, zda film takto pochopí i ti, kdo by chtěli páchat revoluce dnes; nepolopatičnost mu však jde určitě ke cti.
***
HODNOCENÍ LN
****
Baader Meinhof Komplex
(Der Baader Meinhof
Komplex)
Německo 2008
Scénář: Bernd Eichinger a další
Režie: Uli Edel
Kamera: Rainer Klausmann
Hudba: Peter Hinderthür
Hrají: Martina Gedeck, Moritz
Bleibtreu, Bruno Ganz, Hannah
Herzsprung, Jan Josef Liefers,
Alexandra Maria Lara a další
Distribuce v ČR: Bontonfilm
Premiéra: 9. 4. 2009
Frakce Rudé armády
Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly a ani Frakce Rudé armády (RAF) nebyla výjimkou. Organizace formálně založená v roce 1970 Andreasem
Baaderem, Gudrun Ensslinovou, Horstem Mahlerem, Ulrike Meinhofovou a dalšími vyrůstala ze studentských protestních hnutí 60. let, z nespokojenosti s poválečnou denacifikací Německa, učením neomarxistických filozofů a dalších faktorů. RAF se specializovala na bombové útoky na státní budovy a základny americké armády, atentáty na klíčové postavy establishmentu a další teroristické útoky. Po zatčení zakladatelů následovaly radikálnější druhá a třetí generace. RAF oficiálně ukončila činnost k 20. 4. 1998.
