Ty bereš prášky na nervy? Do tebe bych to neřekl, vypadáš v pohodě! slýchává často čtyřiadvacetiletá Andrea (jména respondentů byla na přání změněna – pozn. red.), když někomu během rozhovoru řekne, že bere antidepresiva na panickou úzkostnou poruchu. Nejčastější výskyt je právě u lidí, kterým je 15 až 25 let (druhým rizikovým obdobím je 45 až 55 let). Panika potká během života skoro každého, ale u lidí s úzkostným onemocněním je její prožívání tak silné, že je dokáže skoro paralyzovat: mají pocity, že omdlí, že se pozvrací, nebo si ji lehce spletou s infarktem, protože se jim během záchvatu nekontrolovatelně rozbuší srdce. Přitom navenek mohou vypadat, že je nic netrápí, že v pohodě zvládají prestižní školu, skvělou práci na plný úvazek a ještě být obden na večírku. Nejen blbá nálada Andrea má přitom problém vyjít z bytu, vadí jí být delší dobu sama bez možnosti navštívit lékaře, kdyby se jí náhodou něco stalo, dobře se necítí ani v metru a cestovat letecky zvládne jen díky lékům. Do města nikdy nevyjede bez láhve s vodou a lékárničky, ve které schovává xanax a persen, tablety na uklidnění. Jednou týdně dochází na terapii (za padesát minut zaplatí sedm set), jednou za dva měsíce na kontrolu k psychiatrovi. Bez antidepresiv teď zkouší fungovat několik měsíců. Ale vysazovat prášky na podzim je nejtěžší, na tom se mnoho pacientů shodne. A tak jako jiní sbírají známky, ona skupuje po regálech knihy o neurózách a úzkostných poruchách. Už jen to, že je má při ruce, jí dodává pocit větší životní jistoty. To je taky hlavní téma, které nejčastěji řeší se svým psychologem. Jak v dnešní době najít životní jistotu? Svádět se to dá jak na existování ve velkoměstě, tak na problémy, které si s sebou neseme z rodiny.
„Jde o období zrání, puberty, separace od rodiny. Člověk si to uvědomuje, ale ještě neumí být ani zcela samostatný,“ říká psychiatrička Kateřina Victorinová, do jejíž ordinace přichází spousta mladých lidí, ať už s depresemi nebo úzkostí. „Mám kamarády, kteří si kvůli stejné diagnóze jako já nikdy neudělali řidičák. Bojí se, že dostanou záchvat paniky a skončí s hlavou v dlaních na krajnici. Děsím se toho, že to bude na celý život, i když mi můj psycholog tvrdí, že se to zlepší,“ říká Andrea. „Takových, jako jsem já, jsou tisíce. Stačí se jen podívat na Facebook. Mají vlastní skupiny, navzájem si radí nebo se svěřují. Někteří i poměrně veřejně, ale to zatím hlavně v zahraničí. My jsme do stavu ve stylu knihy Prozac Nation ještě nedospěli. A pokud dospěli, máme oproti Americe stejně víc než 15 let zpoždění.“
V autobiografické novele Prozac Nation popisuje autorka Elizabeth Wurtzelová, jak se během prvních let na vysoké škole potýkala s depresí a jak jí po několika sebevražedných pokusech pravděpodobně zachránila život antidepresiva Prozac. Příběh se odehrává ve Spojených státech na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Byla jednou z prvních, kteří prozac vyzkoušeli. Antidepresiva = zlo?
Moderní šetrné preparáty, které máme v dnešní době k dispozici, nejsou návykové, což si o nich mnoho lidí stále myslí. Na některé přípravky se může pít i alkohol, což je pro hodně mladých pacientů důležitá věc (i když alkohol sám o sobě je látka vyvolávající depresi. Podle lékařů jsou časté i zážitky, kdy k zhoršení stavu pacienta přispěje jedno velké pivo. Je to třeba jako píchat si inzulin a po něm si dopřát tři sachry). Když ale člověk cítí, že mu alkohol neškodí, nemusí se bát. I když platí, že antidepresiva obdobně jako všechny léky zatěžují játra, stejně jako alkohol. Doktorka Victorinová například před větším večírkem svým pacientům radí, aby si lék den dva nebrali. Jinak jim hrozí horší a rychlejší kocovina. Další z věcí, kterých se lidé bojí: že po prášcích ztratí chuť na sex – muži mají problémy s ejakulací a ženy zase s dosahováním orgasmu. Když ale první preparát, který lékař předepíše, sexuálnímu životu uškodí, vyplatí se vybrat jiný druh. „Možná to vidím zkresleně, ale o antidepresivech už mluvím skoro stejně běžně jako o antibiotikách. Ani ta se sice nemají brát zbytečně, jen když jsou indikovaná – ale rozhodně neříkají o svém uživateli, že je blázen. Jde o preparát, který v podstatě vylaďuje někoho, kdo je z nějakých důvodů rozladěný,“ míní Victorinová. Antidepresiva pak samozřejmě nejsou spásná na celý život (i když jsou v některých vážnějších případech pro normální fungování nezbytná).
Když je lépe, je nasnadě alespoň zkusit je vysadit a naučit se žít bez nich. Ale právě na začátku pomohou člověku získat odstup od problému a získat čas. Pocit vlastní nedostatečnosti, dlouhodobého smutku a jiných problémů vůbec nemusí pramenit z nedostatku ocenění nebo podpory zvenku. Trable s psychikou mohou odstartovat jak zdravotní problémy, tak stresující zážitky z práce nebo ze vztahu. Silným hybným motorem úzkostí a strastí je dětství nebo dospívání, například když dítě přijde o jednoho z rodičů třeba po rozvodu. Není to tak, že mladí, úspěšní a šikovní by si vytáhli pomyslného černého Petra. Možná právě díky své úzkosti nebo depresi se dostali tam, kde jsou nyní. Museli se totiž víc snažit. S oceněním sama sebe nemá problém ani další žena, která si zkušenosti s panikou odnesla už z puberty.
Je to v rodině „Možná to začalo, už když mi bylo čtrnáct. Zlomila jsem si nohu a celé prázdniny musela strávit sama v Praze bez kamarádů. Noha mi v jednu chvíli strašně otekla a já se hrozně bála, že o ni přijdu,“ vzpomíná Martina (38). První velký záchvat dostala, když ji bylo dvacet osm. „Stála jsem na balkoně, studený obklad na hlavě, a srdce mi strašně bušilo. Říkala jsem manželovi, že asi budeme muset jet do nemocnice. Nevěděla jsem, co děje, úplně přesně to nevěděli ani doktoři. Až po čase mi máma vyprávěla, že mojí babičce se udělalo zle cestou do obchodu. A pak už nikdy nebyla schopná vyjít z domu,“ říká Martina. Člověku psychické problémy v mládí leccos z radosti seberou: raději si našla práci z domova, mezi lidmi se necítí dobře, v kině si nikdy nesedne doprostřed řady.
Podle Victorinové jsou úzkostní lidé často hodní, skromní a neženou se do věcí, i když na ně mají talent. „Když cítíte, že máte přistřižená křídla, že se nemůžete rozběhnout, je na čase vyhledat minimálně terapeuta. Je to škoda, když milujete divadlo, ale nemůžete sedět v hledišti, protože je tam moc lidí.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Zeptejte se v okolí a najednou zjistíte, kolik lidí to má stejně,“ tvrdí potom Martina. Jediné období, kdy se cítila v bezpečí, bylo těhotenství a kojení. Tehdy se paniky na čas ztratily, myslela si, že už je zdravá. Jenže se zase vrátily. To je pro mnoho pacientů to nejtěžší: vědomí, že se svých potíží nezbaví do konce života. Pokud na čas zmizí, zase se ve stresu nebo těžkých životních obdobích objeví. „Někdy se rozhodí i úplně zdravý člověk, který onemocní při velkém stresu, někdy jsou sklony k úzkostem v rodině – a pak hraje roli genetika. Ve finále jsou vlivy smíšené,“ dodává Victorinová k Martininu případu. Strach má podle ní velké oči, navíc má k samotné úzkosti hodně blízko. Když člověka brní ruka, nemusí to znamenat, že má metastázu, stejně jako když ho bolí u srdce, nemusí jít hned o infarkt. Úzkostný neurotik ale vidí nejhorší možnou variantu.
Je divná doba?
SSRI – tedy moderní antidepresiva – jsou u nás na trhu od devadesátých let. „Vemte si, že za tu dobu klesl alkoholismus na Moravě o mnoho procent, zjistilo se totiž, že spousta úzkostných nebo depresivních lidí pije jen tak ze žalu,“ popisuje praxi Victorinová. Dnes jde už o běžnou věc, podle ní se mladí lidé už tolik nebojí přijít. Často se u ní v ordinaci střídají právě úspěšní studenti se začínajícími manažery, u kterých by nikdo z venku neřekl, že mají nějaký problém. Přichází spousta vysokoškoláků i lidí na vysokých postech.
„Osvěta je u nás velká už nějakých dvacet let, za posledních deset let ale došlo k odstigmatizování. Můžeme myslím mluvit o boomu psychoterapie a psychiatrie. O nějakých deset, patnáct let později než v USA,“ míní Victorinová. Starší ročníky lékařů pak tvrdí, že zatímco dřív si spousta depresivních lidí udržela práci i bez léků, protože ji mohli trochu předstírat, dnes už to nejde a častěji míříme pro léky, abychom vydrželi pracovní tempo.
„Přesnou diagnózu jsme s terapeutem neřešili, ale z příznaků je jasné, že mám lehčí formu deprese, o které vím už asi zhruba dva roky. Něco přes rok beru antidepresivum cipralex, výši medikace si po dohodě s doktorkou můžu mírně upravovat, protože vím, co se mnou dělá, a příležitostně si na uklidnění beru xanax. Okolí to ví, nevytrubovala jsem to plošně, ale nemám problém to zmínit, když je to potřeba,“ říká další mladá a úspěšná žena. Lucii je dvacet sedm, nedávno začala podnikat, plánuje s přítelem dítě. Přesto jsou dny, kdy si musí vzít v práci dovolenou a zůstává zavřená doma, kdy je pod medikací schopná jenom spát.
„Díky lékům a terapii jsem prakticky ve sto procentech provozuschopná, ale než jsem je začala brát a začala chodit na terapii, tak to bylo špatné. Psychická paralýza, stálý pláč, neschopnost chodit do práce, únava. Dneska můžu dělat, co chci, ale nepřeháním to s alkoholem – zbytečně by ovlivňoval všechny ty báječné účinky, které na mě léky mají. Cítit se normálně a moct se na sebe spolehnout je velký luxus. Stejně jako mít obyčejnou blbou náladu,“ dodává Lucie s tím, že neviní ani systém, ani dobu, ani krutý život. Podle ní je množství lidí s depresivní dispozicí napříč časem zhruba stejné, záleží, komu přidá i nějaký spouštěč, jak se s tím vyrovná a kolik procent případů přijde k lékaři. Navíc, kdybychom prý doopravdy věděli, jak jsou na tom ostatní, buď bychom se zděsili, „anebo by se nám, co jsme na hlavu, ulevilo. To je otázka pohledu,“ myslí si Lucie. Podobně jako hrdinka filmu Prozac Nation si totiž mnoho lidí raději vezme prášek, než aby si sáhli na život nebo se z problémů dostávali pomocí alkoholu. Podle statistik si denně na světě vezme život tisíc dvě stě lidí, z toho padesát šest dětí a mladých do dvaceti let. Jen v ČR si vezme ročně život kolem padesáti dětí a mladých do dvaceti let.
I když do ordinací chodí častěji mladé ženy, problémy řeší i muži. Těžkým obdobím si prošel i sedmadvacetiletý Marek. Pod dvou letech na antidepresivech to teď zkouší s bylinkami. Sám dokázal fungovat, ale jakmile se dostal mezi cizí lidi, bylo mu na zvracení, měl strach, že omdlí, a bolela ho hlava. „S doktory nemám moc dobrou zkušenost. Mysleli si, že si svoje problémy vymýšlím,“ tvrdí Marek. A věří tomu, že pomoc má člověk hledat hlavně na konci vlastní ruky. Dobrá pomoc se musí hledat Najít správného lékaře nebo terapeuta nemusí být jednoduché, ale stojí to alespoň za pokus, i když má člověk za sebou nepříjemné zkušenosti. S člověkem v depresi totiž není moc legrace, úzkostní lidé se zase víc bojí – o vztah i práci: žijí v neustálých obavách nebo strachu.
„Člověk tu správnou pomoc musí hledat, zkoušet, snažit se dobouchat na ty správné dveře. Povedlo se mi to až napotřetí nebo napočtvrté. Skutečně dobrá terapie vážně pomůže. Nelituju ani jedné koruny. Když si vzpomenu, že jsem se bála toho, že vyskočím z okna, psycholog mi řekl obyčejné: nemám o vás strach, jste natolik zdravá, abyste to neudělala. Někdy stačí fakt málo a po malých krůčcích se začnete zvedat,“ myslí si Andrea. „Je důležité se nebát a přijít. I já si s každým nesednu, ale jde o jednoho člověka ze sta. Najít někoho, kdo vám bude úplně rozumět, je těžké. Psychiatři jsou možná trochu tvrdší, nejsou tolik opečovávací nebo všímaví jako psychologové. Zase se dobře umí trefit a nasměrovat. Psycholog jde pomalu, ale měl by zase poznat, kdy už je člověk zralý na antidepresivum. Je ale skoro jedno, kde začnete. Kvalifikovanou radu u kamarádů nenajdete. Spíš politování nebo účast,“ poznamenává Victorinová.
Pokud člověk překoná ostych a k lékaři se odhodlá, může dojít ke stejnému poznání jako Wurtzelová ve své knize: antidepresiva dají člověku čas utnout ty nejhorší ostny. Rekonvalescenci pak musíme zvládnout sami. Neléčená úzkost a deprese však vede k chudšímu životu nebo zavírání se před světem. A být tomu tak nemusí.
***
Lidé, co berou léky „na hlavu“, nejsou neúspěšní, zakomplexovaní ani nevzdělaní MUDr. Victorinová
Deprese, nebo jen smutek? Deprese: Jeden z nejčastějších problémů, které za život alespoň jednou potkají až každého pátého člověka. Podle psychiatra Jána Praška je hlavním příznakem deprese porucha nálady, ale jde o onemocnění celého těla i duše. Většina lidí v depresi cítí únavu, tíhu, malátnost a vyčerpanost. Pocit ztráty energie může dojít tak daleko, že člověk je schopen jen ležet. Někomu bývá nejhůře ráno, jinému naopak večer. Generalizovaná úzkostná porucha: Jedná se o poruchu, kdy pacienta obtěžuje úzkost, která není spojená s žádnou konkrétní situací. Pacienta trápí stálé obavy, že není něco v pořádku, že něco nezvládne, dělá si starosti i s běžnými záležitostmi a neustále se stresuje. Panická úzkostná porucha: Pro tuto poruchu jsou typické záchvaty velmi silné úzkosti, které se nepředvídatelně opakují. Dotyčný prožívá velmi výraznou obavu, neví, co se s ním děje. Neví, zda je v tu chvíli ohrožen na zdraví nebo na životě, obává se často i ztráty kontroly. Někdy se pojí s agorafobií: původní význam je strach z velkého prostranství, ale dnes zahrnuje i strach z míst, kde je hodně lidí (kina nebo metro) nebo tam, kde je naopak člověk sám (třeba v bytě nebo v autě). Zdroj: Help24.cz, uzkost.cz
