Čtyři roky společné vlády křesťanských (CDU) a sociálních (SPD) demokratů byly ve znamení konsenzu a hledání nejmenšího společného jmenovatele. Jinými slovy, kdokoliv, kdo se tomuto schématu alespoň trochu vymyká, představuje vedle Angely Merkelové a FrankaWaltera Steinmeiera, poněkud bezbarvých lídrů koalice, zajímavé zpestření. A při troše vlastního úsilí se z něho může stát nová hvězda na politickém nebi. Přesně to se poštěstilo sedmatřicetiletému ministru hospodářství za bavorské křesťanské sociály (CSU), baronu Karlu-Theodoru von und zu Guttenberg.
Od února, kdy převzal obří ministerstvo hospodářství a technologie, raketově stoupá jeho popularita, a dokonce už začíná šlapat na paty i kancléřce Merkelové. Přitom jeho resort nepatří v rámci nepsané hierarchie k nejvýznamnějším a být ministrem hospodářství v době krize je nevděčný úkol. Všeobecné očekávání ho staví do role „hasiče“ požárů německé ekonomiky, případně zachránce tonoucích firem. Baron Guttenberg ovšem nic z toho dosud neudělal a odmítl například velkolepé státní záruky pro automobilku Opel. Mýtus vychytralého sedláka Pro samotné německé konzervativce je Guttenberg zcela novým fenoménem. Začíná to už ministrovým aristokratickým původem a tradicí jeho rodu sahající až do dvanáctého století nebo jeho květnatou mluvou. Jako člen bavorské CSU, který plynně hovoří anglicky, navíc vůbec nezapadá do obrazu jejího typického představitele, s nímž si mnozí – hlavně na severu Německa – spojují postavu vychytralého, ale zároveň jednoduchého sedláka, jenž nikdy nevytáhl paty z rodné vísky. Ze strany sdělovacích prostředků je Guttenbergovi věnována pozornost srovnatelná s jakoukoli jinou popovou hvězdou.
Přitom se už ale mediální zájem dávno netočí okolo tak podružných otázek, jako jestli má ministr vedle Karl-Theodor ještě dalších osm křestních jmen nebo zda jich náhodu není devět. Guttenbergova novost spočívá ale zejména v tom, že je to snad vůbec poprvé, co se mezi nejvýznamnějšími postavami konzervativního politického tábora v Německu objevil někdo, jehož politická minulost, a to ani v útlém mládí, nebyla spojena s dlouholetým kancléřem Helmutem Kohlem, podobně jako tomu je třeba u kancléřky Angely Merkelové. A tak není divu, že si Merkelová vybrala Guttenberga jako jediného vrcholného představitele sesterské bavorské Křesťanskosociální unie (CSU), s nímž pevně počítá jako s hostem na společných předvolebních mítincích, a to přesto, že oficiálním volebním lídrem bavorské strany je někdo úplně jiný – poslanec Peter Ramsauer.
Úderný tandem snů Některé německé sdělovací prostředky, jež se pouštějí čas od času do poněkud krkolomné snahy srovnávat americkou politiku s německou, začaly už v této souvislosti plesat štěstím a psát o dvojici Merkelová–Guttenberg jako „o novém týmu snů“ německé politiky a přirovnávat to k situaci, jako kdyby se před rokem v Americe ucházeli o Bílý dům společně Hillary Clintonová a Barack Obama.
Rozdělení rolí v konzervativním politickém tandemu je přitom jasné: kancléřka má vystupovat jako státotvorná politička, jež chce být všem sympatická a každému voliči něco nabídnout. Naproti tomu baron Guttenberg má uklidnit konzervativní a liberální sympatizanty strany, kteří jsou stále víc znepokojeni aktuální ekonomickou politikou CDU, jež se v době krize přestala úplně lišit od koncepcí německých sociálních demokratů. Právě v tom zřejmě tkví tajemství nebývalého zájmu voličů o liberální Svobodné demokraty (FDP), kteří už několik měsíců dosahují v průzkumech stabilně dvouciferných výsledků. A úkolem Guttenberga není nic menšího, než přitáhnout tyto voliče zpátky do řad křesťanských demokratů a tím zajistit kancléřce volební vítězství.
Je ovšem určitým paradoxem, že právě po nadcházejících volbách může přijít populární ministr hospodářství o práci. Pokud by totiž po nich vznikla koalice křesťanských demokratů a liberálů, připadlo by ministerstvo hospodářství liberálům, kteří o tento resort tradičně velmi stojí. Proto bychom si jeho jméno měli zapamatovat i u nás v Česku. Za několik let se totiž bude v rámci bavorské CSU řešit nástupnictví jejího současného předsedy, bavorského premiéra Horsta Seehofera. Z generace současných čtyřicátníků, kteří by pak mohli případně usednout do čela zemské vlády, jsou nyní největší šance dávány právě baronu Guttenbergovi. Pokud samozřejmě nebude mít v té době na práci něco důležitějšího – například jako kancléř v čele spolkové vlády.
O autorovi| Robert Schuster, šéfredaktor Mezinárodní politiky
