Na rozdíl od dob Svatopluka Čecha není dnes padesátka žádným kmetským věkem. Jenže J. H. Krchovský je zvláštním případem bytosti, která se vlastně jako stařec již v umění zjevila a nyní ke svému skutečnému biologickému věku teprve dorůstá, a až mu bude sto, setká se sám se sebou.
Narodil se pod obyčejným jménem Jura Hásek, ale v čase, kdy obyčejný mladík odrůstá z foglarovek a mayovek, on už se zahalil funerálním jménem Krchovský a oděn v pohřební rubáš se zjevil v salonech českého undergroundu jako noční přízrak. Když kolem něj jeho druzi programově pohrdali formou a rýmem, on vybrušoval své dokonalé verše s pointou tak ostrou a jedovatou, že byla s to uštknout i sama sebe. Jeho rodokmen sahá k Máchovi a pak ještě dál k baroku a znovu přes Nerudovo Hřbitovní kvítí a Pozdě k ránu Karla Hlaváčka k Ladislavu Klímovi – a ovšem k Demlovu Hradu smrti. Krchovský je však hlavně svůj, v něčem plně „dítětem“ konce minulého století a v něčem jiném zase úplně mimo místo a čas, ničemu nepodobný a přes všechny epigony nenapodobitelný. „Já nejsem já,“ říkal Rimbaud, k čemuž náš básník dodal s typickým nihilistickým sarkasmem „a nejsem ani nikdo jiný“. Řečeno s jiným „prokletým“, s Baudelairem, tématem jeho poezie je „strašné manželství člověka se svým Já“. Přejme mu do tohoto svazku mnoho tvůrčích a životních sil.
