Nad těmito rozvernými cedulkami si obyčejný smrtelník klade užaslé otázky jako v Blakeově básni Tygr.
Čí nesmrtelná ruka namíchala ty zvláštní odstíny barev?
Kdo byl ten první vizionář, jenž navrhl těch několik zvláštních typů písma, co se na všech těchto šprýmovných kartičkách, cedulkách a certifikátech znovu a znovu objevují?
A v duchu vidí ještě jednu, takovou, která by celou tuhle rodinu cedulí pěkně uvedla, jako když Zdeněk Izer uváděl slevy na sekačky. Taková jako metacedule. Stálo by na ní: „Bacha, vole, humor!“
I když slovo humor by tu bylo nahrazeno o něco lidovějším ekvivalentem.
Jde o zvláštní typ humoru, kterému se říká mlaskavý. Slyšíme v něm určitou uslintanost, čvachtání dvanáctistupňového bahna, hlasité projevy prvoka, který prožívá radost ze života.
Je v něm tresť ze strýčka Pagáče z komediálního seriálu Slovácko sa nesúdí, koncentrát z hrdinů trilogie Kameňák a špetka šprýmovně-erotického dusna ze starých bavorských pornofilmů.
Vykazuje rysy vzdáleného zmutovaného potomka středověké karnevalové kultury, až by odborník na karnevalismus Michail Michailovič Bachtin zvracel.
Je to humor, který má spousta dobrých lidí ráda. Uvolňuje jim náladu i svěrače nevkusu. Vzbuzuje v nich pocit, že na světě je vlastně všechno tak, jak má být.
A že život je tedy jen jeden velký humor (a tady si slovo humor nahraďte lidovějším ekvivalentem). ?
