New York obdivuje šest zaručených Vermeerů. Jeden z nejslavnějších obrazů, Mlékařka, navštívil Ameriku po dlouhých sedmdesáti letech. Návštěvníci mohou za zápůjčku děkovat Henrymu Hudsonovi. který se před čtyřmi sty lety vylodil u dnešního Manhattanu.
Metropolitní muzeum v New Yorku vystavuje šest proslulých (a pravých) obrazů jednoho z nejslavnějších holandských malířů Jana (Johannese) Vermeera van Delft (1632-1675). Zdálo by se, že nejde o nic zvláštního, ale vzhledem k tomu, že po umělci, který zemřel ve 43 letech, se ve světových galeriích dochovalo pouze 31 děl uznaných bez výhrad za pravá, je i tato expozice mimořádnou událostí.
Navíc je mezi vystavenými díly také obraz Mlékařka, který měli Newyorčané možnost vidět pouze jedenkrát právě před 70 lety, kdy jej roku 1939 Nizozemsko zapůjčilo na Světovou výstavu v New Yorku. Protože vypukla druhá světová válka, mohlo se dílo do své vlasti vrátit teprve po jejím skončení, a to až koncem roku 1945.
Ani současná zápůjčka ovšem není běžným galerijním počinem. Vlastník obrazu, Amsterodamské Rijksmuseum, které Mlékařku vlastní, ji opět půjčilo jen u příležitosti letošního čtyřstého výročí vylodění Henryho Hudsona u dnešního Manhattanu. Mořeplavec tam v roce 1609 hledal pro Nizozemskou východoindickou společnost vhodné plavební trasy kolem Severní Ameriky a přispěl tak k založení Nového Amsterodamu, předchůdce pozdějšího New Yorku.
Žlutá a modrá Mlékařka Přestože Metropolitní muzeum vystavilo dalších pět Vermeerových skvostů a také jiná díla od vynikajících malířových současníků (Pieter de Hooch, Nicolaes Maes, Hendrick van Vliet aj.), vévodí instalaci pochopitelně právě Mlékařka. Obraz namalovaný Vermeerem v letech 1657-1658 patří bezesporu k nejpopulárnějším holandským obrazům a svým námětem je považován i za symbol Nizozemska.
Realistickému zpodobnění dívky nalévající mléko nechybí typické prvky vermeerovského prosvětleného interiéru zaplněného množstvím často i drobných předmětů, zachycených s neuvěřitelnými detaily. V souvislosti s tímto obrazem bývá často připomínána například mistrně zachycená struktura bochníku chleba. Podobně jako i na některých jiných Vermeerových dílech je zejména zde obdivováno do té doby nebývalé barevné sladění žluti s modří.
I když v době svého vzniku nebyla Mlékařka nijak zvlášť ceněna, postupem let se stala jedním z nejznámějších a nejobdivovanějších Vermeerových obrazů. Její popularity dosáhla snad jen Dívka v turbanu (známá též jako Dívka s perlou). Ta je na newyorské výstavě dokumentována alespoň reprodukcí (stejně jako ty z jednatřiceti Vermeerových obrazů, které z pochopitelných důvodů nemohly být všechny vystaveny). Podobně jsou zde připomenuta i další čtyři díla, která za pravá považuje jen část vermeerovských badatelů.
Kurátor výstavy Walter Liedtke však přirozeně klade důraz především na vystavené originály, kterými se k „doplnění“ Mlékařky může pochlubit samo Metropolitní muzeum. Je to především obraz Spící mladá žena (1655-1660), kolem nějž panují lákavé dohady, že jde o nezvykle erotický motiv, či podle jiných alespoň o iluzi, že vyobrazená mladá žena sní o lásce. Dále je tu Žena u okna, namalovaná ve stejné době jako Mlékařka. Také z tohoto díla září příznačná kombinace žluté a modré (tentokrát s trochou šedi), kombinace, které se do té doby kromě Vermeera nikdo neodvážil.
Alegorie ve vlastní jídelně Dalšími z šesti vystavených Vermeerových originálů jsou Dívčí hlava, Žena s loutnou a Alegorie víry z roku 1670 - u ní si divák, ale i odborníci kladou otázku, proč vlastně malíř zasadil náboženský motiv do tak všedního prostředí, pravděpodobně dokonce do své vlastní jídelny. Všechna vystavená díla charakterizují Vermeera jako autora, který se nejčastěji soustřeďuje na jednu postavu zcela zaujatou svou činností, prostou jakéhokoli dramatu či pohybu. Plátna vynikají dokonalým malířským provedením a jasným slunečním svitem, jímž malíř dokázal prozářit barvy.
K ústřednímu obrazu Mlékařky se nakonec vztahuje i poslední část expozice, jež se zabývá obecně motivem mlékařky v historii výtvarného umění před Vermeerem, dospívající až k dílu s tímto námětem od nizozemského malíře Lucase van Leydena z roku 1510. Nicméně o nedostižných kvalitách ústředního Vermeerova obrazu svědčí kromě jiného i jeho postupně se zvyšující finanční ocenění. Zatímco v první dražbě v roce 1696 byl prodán za 175 zlatých, roku 1908 za něj Rijksmuseum muselo zaplatit už úctyhodnou částku půl milionu holandských zlatých.
Za svého života však Vermeer jen těžce živil svoji početnou rodinu a po jeho smrti byla řada děl prodána, aby mohly být splaceny dluhy. Jako malíř byl dokonce záhy zapomenut a znovuobjeven až o téměř 200 let později. Nakonec se však Vermeer stal po Rembrandtovi nejznámějším nizozemským malířem. Významná výstava jeho děl bude v newyorském Metropolitním muzeu otevřena do 29. listopadu.
