Pokud bude stoupat množství CO2 tak, jak předpovídají klimatické modely, čekají život v mořích patrně krušné časy. Poměrně významná část plynu se vstřebává do vody. Přitom vzniká kyselina uhličitá, a pokud se tvoří ve zvýšené míře, dochází ke zvýšení kyselosti oceánů.
Za posledních 200 let se tak pH mořské vody snížilo z 8,16 na 8,05 a do konce století by mohlo klesnout na 7,9 až 7,8. Přitom pokles o jednu jednotku na stupnici pH znamená nárůst kyselosti o celý jeden řád. Není tedy divu, že se biologové snaží odhalit, co takové změny budou pro moře znamenat. Shoda v tomto ohledu rozhodně nepanuje, někteří věští brzký konec například korálových útesů, jiní kontrují poukazem na přizpůsobivost živých organismů. Obě strany se intenzivně věnují sběru důkazů, které by pomohly spor rozhodnout.
Svůj příspěvek nyní předložil i tým vědců z univerzity v britském Plymouthu. Ti využili jedinečných podmínek, které příroda vytvořila u břehů italského ostrova Ischie ve Středozemním moři.
Na několika stech metrech mořského dna tu už tisíce let unikají bublinky plynné směsi, kterou z 90 až 95 procent tvoří CO2. Výrony plynu navíc v případě Ischie nejsou spojeny s horkou vulkanickou činností. „Je to úžasný pohled, oblast připomíná 300 metrů dlouhou bublinkovou koupel,“ řekl časopisu NewScientist jeden z výzkumníků Jason Hall-Spencer. Kvůli přítomnosti plynu ve vodě se pH vody v oblasti pohybuje od běžných 8,2 na okraji plynového pole přes 7,4 v blízkosti většiny gejzírů až po extrémních 6,5 v jedné oblasti.
Toto prostředí podle britských vědců poskytuje bezprecedentní pohled na reakce ekosystému na postupnou změnu kyselosti. Výsledky naznačují, že středomořský ekosystém se téměř bez změn udržel do hodnoty pH vyšší než 7,8.
Při nižším pH rychle ubylo některých tvorů s uhličitanovými schránkami, například ruduch (červené řasy, které tvoří velkou část korálových útesů) nebo ježovek. Neznamená to ale, že by moře zůstalo bez života. Jen ekosystém se výrazně proměnil. Dominantními se staly druhy, které nevyžadují uhličitanové schránky, například mořská tráva.
„Je to první studie těchto změn přímo v přirozeném prostředí,“ říká docent Ondřej Prášil z Laboratoře fotosyntézy Mikrobiologického ústavu AV ČR v Třeboni. „Podle mého názoru poskytuje velmi dobrý obraz toho, co nás čeká okolo roku 2100.“
Do rovnice budoucího vývoje vstupují podle něj i jiné proměnné (teplota a dostupnost živin), ale z hlediska organismů s uhličitanovými schránkami lze čekat spíše změny k horšímu. Alespoň někteří živočichové se tak patrně nedokážou předpokládaným změnám přizpůsobit. „Pokud proběhne stejný proces i v tropických mořích, vypadá to, že se koráli, na kterých jsou tamní pobřežní ekosystémy založeny, skutečně rozpustí.“ Škody lze v takovém případě těžko spočítat.
Mořská biologie však nestojí a nepadá s jedinou studií. Mohou přijít i lepší zprávy, jako se už stalo: „Například před několika měsíci se objevila studie na fosilních nálezech, podle níž se některé druhy živočichů s pevnými schránkami dokázaly přizpůsobit kolísání kyselosti oceánů v minulosti,“ říká Prášil. „Ale pro tuto chvíli se situace obrátila - pozorování z Ischie jsou velmi přesvědčivá,“ dodává.
