Když předloni slavil Jaromír Honzák padesátku koncertem v pražské Akropoli, zahrát si s ním přijeli zahraniční kolegové a přišli i tuzemští mladší hudebníci, neboť těmi se obklopuje nejčastěji. Ale na scéně byly také osobnosti „odjinud“, s nimiž oslavenec trvale i občasně spolupracuje – Iva Bittová a Bratři Ebenové. Skýtalo to výmluvný obrázek šíře a kvality jeho záběru.
Najmě Naima Syn lídra litoměřického swingbandu a synovec Vlachova altsaxofonisty s vřelým tónem různě mimoškolně muzicíroval během studia teplické konzervatoře s Martinem Šulcem (bubeníkem) a Zbrožkem (houslistou). Následně kroutili všichni tři zašíváckou muzikantskou vojnu v tehdejším AUSu, kde se potkali s pianistou a komponistou Zdeňkem Zdeňkem a saxofonistou Františkem Kopem. Vzniklá kapela Naima přinesla zásadní oživení na domácí jazzové pole počátku 80. let a není náhodou, že její tehdejší členové jsou dnes významné hudební figury. Honzák po odchodu z Naimy sbíral zkušenosti po boku extraligových kapelníků Velebného, Viklického nebo Růžičky. A brousil i k jiným žánrům, hrával například s Marsyas. Na konci dekády odjel díky stipendiu studovat tři semestry Berklee College Of Music, kde poznal řadu talentovaných hudebníků z celého světa a zároveň pozorně vnímal rozvinutou jazzovou pedagogiku. Po návratu se začal věnovat především vlastním projektům, do nichž zapojoval spolužáky z Bostonu, německého kytaristu Christiana Rowera i amerického saxofonistu Chrise Cheeka, výkvět polských instrumentalistů (saxofonista Piotr Baron, pianista Michal Tokaj, bubeník Lukasz Zyta) i mladého českého kytaristu Davida Dorůžku. Poslední tři autorská alba Present Past (2003), A Question to All Your Answers (2007) a Little Things (2009) posbírala nadšené kritiky i ceny Anděl. A americká zkušenost se projevila, když začal Honzák sám učit na Ježkově konzervatoři, přičemž od počátku spřádal plány, jak přesvědčit vyšší instituce o potřebě specializované jazzové školy. Nakonec uspěl a teď už pár let stojí v čele VOŠ, nástavby „Ježkárny“, ze které vychází hráči i vokalisté vybavení do muzikantského života jako nikdy předtím. Však je pro ně Honzák také nejvlivnější personou na scéně.
Vedle komornějších a vesměs mezinárodních projektů, kde brilantní instrumentalista rozvíjel na půdorysu vlastních skladeb své představy o současném jazzu, nepřestal experimentovat s muzikanty z jiných oblastí. Například v Čikori s Ivou Bittovou a Vladimírem Václavkem anebo v relativně nové drum’n’bassové kapele Sato San To, transformující elektronickou taneční muziku do nových tvarů. A kdesi mezi tím vším pak stojí jeho kvartet Face Of The Bass, ve kterém se sbíhají různé linie Honzákova tvořivého muzikantství. Na bicí hraje dynamický a bohaté funkové figury vytvářející Roman Vícha, na sopránsax a basklarinet Marcel Bárta, na klávesy Michal Nejtek, žádaný skladatel scénické i koncertní moderní hudby (často pro Agon), ale zároveň i člen rockové kapely Davida Kollera. A na vzniku prvého alba Face Of The Bass se hráčsky i autorsky podílela i původní pianistka Beata Hlavenková, vedle vlastního tria také zásadní postava Eternal Seekers Lenky Dusilové. Právě její skladba Meanwhile s rafinovaně převracenými rytmy a tempovými změnami disk otevírá a posluchači jde z toho organizovaného a přitom uvolněného proudu pořád se náladově a barevně proměňující muziky hlava kolem. A nadchnout jej musí skladatelčina dravá improvizace na syntezátor.
Cosi se děje bez ustání a vzrušivě Ale hned následující kapelníkova Majesty Time, s motivkem upomínajícím trochu na odkaz druhdy revolučních Weather Report, má zase jiný a klidnější charakter (i když pod povrchem to v rytmice opět bublá) a stěžejním místem je Honzákovo smyčcové sólo. V řadě dalších snímků, pozorně vybraných a za sebou sestavených tak, aby se jejich rysy neopakovaly, slyšíme dvoje elektronické klávesy, proplétající se jak navzájem, tak s linkami akustické basy, se vstupy Bártových instrumentů (jeho sóla jsou doslova strhující) a promyšlenými Víchovými rytmickými pásmy a také s Nejtkovými hravými samply. Působivá jsou také místa, kdy se vynoří zvuk smyčcového orchestru. Dvakrát Face Of The Bass sáhne po skandinávském materiálu. Poor Leno nese nejprve figura basklarinetu, do níž Honzák ušlechtile preluduje, ale pak se projeví, že skladba pochází od norských elektroniků Royksöpp. A samostatnou kapitolkou je verze Dancing Queen, hitu skupiny ABBA, v akustickém pojetí a v až baladickém tempu, kde Honzák s Hlavenkovou odhalují, na jaké výrazné melodii známá diskotékovka stojí.
I když je Honzák šéfem a nejčastějším autorem i aranžérem, v kapele, která se neodříká jakýchkoliv použitelných nápadů, panuje značná otevřenost. Což ukazují silné Nejtkovy kompozice Night Peace a Bowers. Sólové plochy gradují nad narůstajícími a opakujícími se rytmickými modely, úderná místa vzápětí střídá až lyrické zmírnění, cosi se děje bez ustání a vzrušivě. Album mezigenerační kapely je bezpochyby událostí roku.
***
CD Face Of The Bass
Animal Music, 2011.
O autorovi| ONDŘEJ KONRÁD, Autor je hudební publicista
