Pár dětí bylo ale také mimořádně aktivních, neposedných a nepozorných. To, co pro mne ovšem představovalo občas nevšední oživení jinak nudné a setrvačné výuky, znamenalo zřejmě pro paní učitelku v každodenní praxi nezvladatelnou psychickou zátěž. „Některý jsou zralý na ádéhádéčko,“ řekla mi s důvěrným tónem v hlase ihned po vyučovací hodině.
Zkratkou ADHD označují psychiatři od devadesátých let „poruchu pozornosti s hyperaktivitou“ a následně jsou tímto „magickým zaklínadlem Ž označovány a stigmatizovány děti, které splní určitá kritéria pozorovaná v jejich chování a jsou diagnostikovány pomocí speciálních testů. Na základě tohoto „ortelu“ jsou pak dítka léčena převážně pomocí psychofarmak, která mohou přímými i vedlejšími účinky velice nepříznivě ovlivnit jejich další osobnostní vývoj. Navíc bývají také někteří žáci přeřazováni do speciálních škol.
Přestože dětí s touto diagnózou nápadně rychle přibývá, nedostává se objektivních vědeckých důkazů prokazujících, že je tato „specifická porucha chování“ v medicínském smyslu nemocí. Množí se naopak odborné názory, podle kterých je ADHD spíše projevem toho, že se některé děti s nedostatečnou motivací ve škole jenom strašně nudí.
Ve světle rentgenových paprsků či magnetické funkční rezonance se totiž nic jako ADHD neukáže, a tak v rámci objektivních důkazů medicíny, respektive psychiatrie jako přírodní vědy, něco takového vůbec neexistuje - alespoň tak to tvrdí například americký kritik ortodoxní biologické psychiatrie Peter Breggin. A pokud ano, tak pouze na základě konsenzu Americké psychiatrické asociace vydávající standardizované psychiatrické diagnostické manuály.
Ostatně, v tomto „pořadači“ - který vznikl jako skromná kartotéka německého psychiatra Emila Kraepelina řadícího duševní nemoci podle klíčových symptomů jako Linné živočišné druhy - některé diagnózy záhadně mizí a jiné se v něm naopak objevují jako houby po dešti. Toto podhoubí se však z počátku 20. století rozbujelo z několika párů „plodnic“ na několik stovek a vytvořilo tak sofistikovaně propletený nástroj sociální kontroly, který může podléhat silnému vlivu politických lobby a psychofarmakologických kartelů.
Prosadit novou kategorii poruchy chování pak může být jednodušší nežli měnit zaběhnutý systém „kasárenské“ školní výuky, který je přímo přecitlivělý na popsané typy „poruchového chování dětí“, ač se může klidně jednat o jeho zcela normální variantu. Jelikož „nevychované“ děti není možné ujařmit v nějakých příručních laboratorních „skinner-boxech“, může někomu připadat snadnější nahradit speciální přístup a péči učitelů a rodičů polykáním „zázračných“ pilulek.
Občas ovšem zákonitě nastanou chvíle, kdy přes veškeré „poruchy pozornosti“ všichni zpozorní a na chvíli zamrzne i ten pověstný americký úsměv, spojený s reklamou na bělicí zubní prostředky. To když se ozvou výstupy kritického proudu antipsychiatrie, pramenícího ze šedesátých let, jehož stoupenci bijí na poplach proti přílišné moci psychiatrie jako tamboři.
Emeritní profesor psychiatrie Thomas Szasz například hřímá z YouTube, kde vystupuje jako „antikrist“ proti slavné diagnostické „bibli psychiatrie“, že některé „nemoci“ jsou pouze zveličené a příliš často používané diagnózy. Celý systém podle něj až příliš vychází vstříc rozpínavému farmaceutickému průmyslu.
Profesor Christopher Lane ve studii Rozšířená úzkost zas upozorňuje, že USA dospěly do fáze, kdy paušálně užívá antidepresiva téměř čtvrtina obyvatel - 67,5 milionu lidí. Jen v letech 1993 -2000 zaznamenal pětinásobné zvýšení jejich konzumace.
Sociologové Alan Horowitz a Jerome Wakefield ve studii Ztráta žalu argumentují, že z normálního lidského smutku udělala psychiatrie depresivní poruchu, ze které tyje a těší se výbornému zdraví především obchod s antidepresivy s ročním obratem 12 miliard dolarů. A Evropa za tímto trendem nijak zvlášť nezaostává, i když v menším měřítku. Americký úsměv zkrátka něco stojí, deprese ohrožují lidskou výkonnost a pracovitost a zdá se, že něco jako přirozený smutek ze ztráty partnera či zaměstnání si déle než dva týdny, po nichž je deprese s patřičnými příznaky diagnostikovatelná, nemůžeme dovolit. Zřejmě aby ekonomika neupadla do deprese.
Samotná reflexe tohoto společenského problému by však neměla uniknout naší pozornosti dříve, než začne být i ona považována za svého druhu duševní nemoc nebo poruchu.
***
Zkratkou ADHD označují psychiatři od 90. let poruchu pozornosti s hyperaktivitou. Nedostává se však objektivních vědeckých důkazů, že jde o skutečnou nemoc, a množí se odborné názory, podle kterých se některé děti s nedostatečnou motivací ve škole prostě jenom strašně nudí.
O autorovi| MICHAEL JOSEPHY, Autor je antropolog a novinář
