Těžko odpovědět na otázku, zda se dnes ještě čtou „takové věci“ jako Tolstého román Anna Kareninová. Objeví-li se takový titul na divadle, vydává zpravidla v tomto směru zajímavé svědectví. Soudě podle reakcí mladších diváků na představení Romana Poláka v Plzni, v zaznívajících replikách hlavně objevovali ruského klasika a byli s ním evidentně spokojení. V každém případě tato inscenace Slovenského národního divadla přitahuje moderní psychologií a výtvarnou estetikou.
Polákova Anna Kareninová je založena na velkém režijním a výtvarném gestu, ve své podstatě jednoduchém až strohém. Výtvarno je zde jako čistá kategorie, jako promyšlená architektura s pevnými základy. Pracuje pouze s bílou a černou, s náznakem a minimem dekorací. Tak důslednou stylizaci leckdo může hodnotit i jako chladný kalkul, ale při stavu dnešní režie z větší části si libující v ornamentalismu je takový přístup osvěžující.
Polák s dramaturgem Danielem Majlingem jsou autory divadelní adaptace, a i když dramatizátoři neustrnuli v lineárním vyprávění, známé to bolesti domácích adaptací, měli s dotažením jednotlivých motivických linií plné ruce práce. Zejména v druhé části se nedaří sklenout to, co bylo exponováno v první. Polák hraje především o lásce a morálce a s tímto záměrem staví proti sobě dvojice románu, ovšem minimálně jedna - Levin a Kitty - se v závěru z děje vytrácí, a přitom zjevně měla být zrcadlovým odrazem vztahu Anny a Vronského.
Přestože téma lásky a morálky může vypadat banálně, inscenace ho zprostředkovává v mnoha podobách, ve vybroušených miniaturách i velkých plochách. Když pak hledáme odpověď na otázku, proč nás tento kolotoč vztahů, lásek, křivd, vášní a nenávistí vzrušuje, můžeme ji najít v režisérově vyznání, že chápe stanovisko každé postavy. I když v tom je možná tak trochu kámen úrazu. Polák si prostě vzal, co potřeboval, aby mohl složit plastickou mozaiku citů - rodících se, měnících a zanikajících tak, jak to přináší život. V tom tkví síla jeho Anny Kareninové. A pak ještě v nadhledu a ironii, která tragickým momentům dodává štiplavý akcent, připomínající směšnost lidského počínání. To, že jej režie jemným gestem dokáže uplatnit třeba i u lože Anny smrtelně nemocné po porodu, je skutečně husarský kousek.
Výtečná scénografie Jaroslava Valeka otevírá prostor nevtíravé symbolice režijního pojetí. Bílé stěny vykrývají a ze všech stran uzavírají jeviště, což umožňuje i jeho univerzální využití. Posuvné panely výmluvně přejíždějí a uzavírají scény, fungují i jako železniční tunel. Motiv vlaku jako tragického mementa je tu od počátku přítomný: objevuje se i v textu, občas zaslechneme i jeho zvuk, ostatně s mašinkou si hraje Annin syn. Polák člení inscenaci do pětadvaceti scén, které oddělují krátké setmělé přestavby, při nichž technika jezdí na kolečkových bruslích. Scény uvozují titulky, které řazeny za sebou jsou jakýmsi autorským průvodcem, ne-li rovnou výkladem románu.
Annu alternují dvě herečky Zuzana Fialová a Slávka Halčáková, na zahájení festivalu jsme viděli první z nich. V jejím pojetí se Anna vyděluje z celé společnosti, její ušlechtilá vznešenost je nepřirozená, působí až strnule. Jako by stále pózovala a předem se pokládala do budoucího tragického osudu. Žije čítankový život, ale její postoj nevyvěrá z přesvědčení, pouze z vágní představy o tom, co je morální a co ne. Stačí málo, a vše se hroutí, Anna se ocitá ve svěráku vnitřních běsů, s nimiž neumí bojovat. Propadá se do hysterie a neopodstatněné zloby. Nejdřív je to, jako by z ní mluvil někdo jiný, a postupně se z ní klube její pravé já - nesympatický sobec, který volí sebevraždu hlavně proto, aby trestal své okolí. S podivem ale je, kdo to všechno spustil - Vronský v podání Tomáše Maštalíra je krajně nevýrazné stvoření, těžko uvěřit, že kvůli němu by se mohly dít takové tragédie. Ani prosté živočišné probuzení pomocí sexu tu režie nijak neakcentuje. Naproti tomu Martin Huba jako Karenin má vzdor své směšnosti a pedanterii v sobě cosi lidského, politováníhodného.
Roman Polák se pochopitelně při jevištním ztvárnění tak vrstevnaté látky musel dopustit mnoha zjednodušení a redukcí, což mu bude (zřejmě i právem) vytýkáno. Ale jeho „scény z manželského života“ podle Tolstého diváky citově vtahují do děje. A také o něčem svědčí, že mladí diváci se s Polákovým výběrem ztotožnili bez obtíží. Možná si nyní i tu Annu Kareninovou přečtou.
L. N. Tolstoj: Anna Kareninová
Režie: Roman Polák SND, premiéra 13. 6. 2009 Festival Divadlo Plzeň, 15. 9. 2010
