Mezi lidmi je cítit skepse z léta trvajícího ťukání na evropskou bránu. Ambiciózní reformy začaly váznout, vláda postislamistů polarizuje společnost a diplomacie čím dál víc vzhlíží k Blízkému východu. Kam Turecko míří? ISTANBUL/ANKARA Turečtí novináři v posledních letech našli neobvyklé zalíbení ve vládních recepcích. Zajímá je hlavně jedna věc – jestli se zde podává alkohol. Otěže moci totiž už více než šest let třímá v rukách Strana práva a spravedlnosti (AKP), která vyrostla na troskách různých – postupně zakazovaných – islamistických uskupení.
A podávání alkoholu na oficiálních akcích je jedním z mnoha detailů, které provázejí debatu o současném stavu Turecka. Tedy země převážně muslimské, ale přísně sekulární. Státu rozkládajícího se převážně na asijském území, ale civilizačně blízkého Evropě a usilujícího o členství v EU. Republiky, která za poslední roky prodělala možná víc změn než za celou svoji 85letou historii.
Šátky proti šátkům Pokud jde o dilemata dnešního Turecka, tak na jejich výčtu ještě existuje určitá shoda – jak mezi samotnými Turky, tak mezi cizinci dlouhodobě pobývajícími v zemi. Když ale dojde na jejich rozbor, výsledkem jsou natolik rozdílné názory, až to vypadá, jako by každý mluvil o jiné zemi.
„V Turecku probíhá jakási kulturní válka mezi sekularisty a islamisty,“ tvrdí například Hakan Altinay, výkonný ředitel istanbulské Nadace pro otevřenou společnost. Can Paker, který sám sebe s mírnou dávkou nadsázky považuje za přívržence starých elit, ale za vším vidí nástup nové střední třídy. Pro ní je prý AKP jen způsobem, jak ventilovat své zájmy. „Spor mezi islamismem a sekularismem je jen zástěrkou,“ tvrdí Paker, který řídí jinou nadaci, známou pod zkratkou TESEV.
Kromě posedlosti novinářů (ne) podáváním alkoholu na vládních recepcích je hlavním symbolem nástupu postislamistů k moci spor o nošení šátků. Je sice pravda, že částečně zahalených žen částečně přibylo, přinejmenším na ulicích velkých měst – jako Istanbul či Ankara – jsou ale stále výjimkou. „Sekulárním elitám nevadí zahalování jako takové, ale jsou proti moderním šátkům,“ nabízí netradiční vysvětlení Paker. Zatímco ženy s klasickými šátky jsou prý považovány za odkaz tradic, jejich moderní verze symbolizují emancipaci, což mnohým vadí. „Kdyby lidé hledali jakousi skrytou agendu islamistů, volili by skutečné islamisty a ne AKP,“ dodává k tomu dlouholetý britský zpravodaj na Blízkém východě Hugh Pope, který nyní v Istanbulu řídí projekty International Crises Group.
Ještě větší rozdíly lze ale najít v názorech samotných tureckých politiků. Pokud chce někdo slyšet ostrou kritiku vládnoucích postislamistů, stačí se zeptat některého z představitelů Republikánské lidové strany (CHP). Tedy sice sociálně demokraticky orientovaného uskupení, ale především hlavního nositele odkazu, zakladatele moderního Turecka, Mustafy Kemala Atatürka. „Můžeme tu vidět tendence k autoritarismu,“ říká politický veterán a nynější místopředseda CHP Onur Öymen. Ještě předtím ale při uvítání překvapí něčím jiným: pozdravením „Dobrý den“ – počátkem 80. let totiž dva roky působil na turecké ambasádě v Praze.
Když mluví o postislamistech, hned několikrát připomíná verdikt tureckého Ústavního soudu. Ten vládnoucí stranu nakonec nezakázal, ale poukázal na její kroky zpochybňující sekulární charakter republiky. Ještě kategoričtější ale je, když přijde řeč na žhavou politickou aféru: chystaný soud s údajnými osnovateli údajného pokusu o státní převrat neboli kauzu známou pod názvem „Ergenekon“. V jejím rámci je souzeno více než sto bývalých generálů, právníků, novinářů a politiků – včetně stoupenců CHP. „Pozatýkali i rektory univerzit, to se nedělalo ani při převratech,“ rozčiluje se jinak spíše klidný Öymen.
Nejde pouze o vnitroturecké spory, veškeré dění může mít vliv na již tak trnitou cestu země do EU. Od zahájení vstupních rozhovorů sice uběhly jen necelé čtyři roky, evropské ambice Ankary jsou už ale mnohem staršího data. O členství Turecko požádalo už v roce 1987 (tehdy šlo ještě o ES), asociační dohodu obě strany dokonce uzavřely už v roce 1963. „Nemůžeme vstoupit do EU, pokud se odchýlíme od sekularismu,“ tvrdí Öymen.
Turci – z velké části právě kvůli vidině členství v unii – provedli v posledních letech řadu dříve nepředstavitelných reforem. Od těch nápadnějších, jako zrušení trestu smrti či povolení první televizní stanice v kurdštině, až po méně nápadné, jako požadavek na vyšší vzdělání policistů (dříve stačilo základní). Někdy kolem roku 2005 se ale „reformní smršť začala zpomalovat“. A příčiny nejsou jen domácí. Téměř při každé debatě v Turecku padnou jména francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a německé kancléřky Angely Merkelové. Právě oni jsou považováni za hlavní odpůrce tureckého vstupu do EU. „Lidi na ulici říkají – ať uděláme cokoliv, stejně nás EU nevezme,“ říká turecká novinářka Nur Baturová z deníku Sabah, která v minulosti mimo jiné řídila místní pobočku CNN.
Členství – nic víc, nic míň Turecká vláda samozřejmě žádné zpomalení reforem nepřiznává. Například ministr pro evropské záležitosti Egemen Bagis na nedávné schůzce se zástupci vybraných evropských deníků včetně LN sebevědomě prohlašoval: „Turecko se stane členem – nechceme nic víc, ale ani nic míň.“ A jako důkaz pokroku uvedl: „Před třiceti lety byly konfiskovány knížky od Kafky či Dostojevského, protože byly považovány za komunistické.“
Jenže signály přicházející z Turecka jsou v Evropě vnímány – diplomaticky řečeno – se smíšenými pocity. Takové usmiřování s Arménií je v EU kvitováno, ale už s větší ostražitostí je sledováno pošilhávání turecké diplomacie po Blízkém východě. A nemluvě o nelibosti, kterou Turci mezi spojenci v NATO vyvolali tím, jak dlouho odmítali nového šéfa aliance Anderse Fogha Rasmussena.
„Turecko je na rozcestí už nějakých sto let,“ snaží se Can Paker rozptýlit spekulace, zda se země ležící na pomezí Evropy a Asie ocitá i na zahraničně-politické křižovatce. A přebírání západních hodnot? „To začalo už před nějakými 200 lety,“ dodává.
***
„Kdyby lidé hledali jakousi skrytou agendu islamistů, volili by skutečné islamisty a ne AKP“
„Před třiceti lety byly konfiskovány knížky od Kafky či Dostojevského, protože byly považovány za komunistické“
O autorovi| Petr Pešek zvláštní zpravodaj LN v Turecku
