Olomouc je po Praze druhé historické město království, a co se umění týče, mohla jí v minulosti konkurovat.
A pokud se podaří postavit ve středu města Středoevropské forum, pak mohou Pražáci závistí blednout i nyní.
Každý, kdo přijel v minulých staletích do Olomouce, tím místem musel projít. A nevyhne se mu většinou ani teď. Na místě, kde se vstupovalo do města a kde do 18. století stála brána, se profil ulice zúží a příchozí vstupuje do jakési soutěsky, i tramvaj tady trochu zvolní a zazvoní.
Na jedné straně ční barokní fasáda jezuitského kostela Panny Marie Sněžné (to je moravský protějšek chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě pražském), z druhé je budova Muzea umění přestavěná na začátku 20. století, vedle níž vede dlouhá ohrada sloužící jako plakátovací plocha. A za ní je proluka. Ta díra - jinak se to nazvat nedá -tam je od roku 1969, kdy zde bylo pět historických, ale po letech lidové péče zpustlých domů strženo. Na tom místě by měla snad v roce 2014, stát architektonicky výjimečná budova Středoevropského fora Olomouc (SEFO), instituce, která by byla ojedinělá v této republice, ale také tomto koutu Evropy.
Není to utopický plán a není to ani vzdušný zámek, který by si jeho hlavní „ideový architekt“, ředitel olomouckého muzea profesor Pavel Zatloukal, jen tak estétsky vysnil. Jde o řádně připravený projekt, který se uchází o prostředky z Integrovaného operačního programu, což - přeloženo do normální řeči - jsou peníze EU určené pro velké kulturní stavby. Pokud Olomoučtí uspějí, pak by se jednalo o půlmiliardovou částku. Stojí za zopakování, že z evropských fondů. Vinou už rok trvajícího provizoria na ministerstvu kultury se však věci zdržely a stále zdržují: ministr otálel s vypsáním výběrového řízení, možná ani nevěděl, že něco takového měl udělat. V Olomouci doufají, že by se letos konečně věci měly dát do pohybu. Jinak se to nestihne. Co by to Středoevropské forum mělo být? Olomouc je typické středoevropské město, možná všech středoevropských měst vzor. Když bychom do něj zapíchli kružítko, tak by se kružnice mohla skoro dotknout Prahy, Vídně, Bratislavy, kousek větší pak Krakova, Budapešti, Drážďan a Mnichova. Olomouc je tedy dokonalé město středu, polohou, rozlohou, ale snad i mentalitou. Je to město výměny, potkávání a míšení. Pomineme-li skazku, že ji založil Julius Caesar, pak to bylo významné hradiště a obchodní středisko Velké Moravy, moravské sídlo za Přemyslovců, Lucemburků a dlouho i za Habsburků, sídlo metropolity, centrum vzdělanosti s druhou nejstarší univerzitou, o čemž všem svědčí kumulace památek, budov a kostelů, která snese srovnání opět jen s historickou Prahou. Středoevropský byl i osud a zánik olomoucké „multikulturality“: likvidace židovského obyvatelstva a poválečné vyhnání Němců, kteří tvořili velkou část tradičního olomouckého patriciátu. Po novém uspořádání státu byla Olomouc na několik desítek let degradována na pouhé okresní město... Nastal úpadek, který si město nezasloužilo.
Místo pro Kaddiš To je jedna věc. Další je potřeba této bohaté minulosti vytvořit důstojný pandán, moderní doplněk. Olomouc je město, které je poněkud vychýleno historicky, což je sice přirozené, ale ne zcela spravedlivé. Je to totiž také město univerzitní, a tedy studentské. Díky tomu lze v Olomouci obvykle počítat se slušným zájmem o kulturní akce a také s tím, že je tu potenciál nalézt publikum pro skutečně soudobé umění. SEFO by pak mělo být doplňkem před pěti lety skvěle rekonstruovaného Arcidiecézního muzea, které v budově u starého Přemyslovského paláce (to je to místo, které vešlo v srpnu 1306 do dějin skrz nejtajemnější mord české historie) opatruje sbírky starého umění, především gotického a barokního. SEFO by mělo být zaměřeno současně, základem jeho stálé expozice by se stalo středoevropské umění po roce 1945, a tedy umění provenience české, slovenské, maďarské, polské, rakouské a saské a bavorské. V posledních letech se postupně rodí kolekce z vyjmenovaných zemí, nedávno například skončila výstava ze zákupů pro maďarskou sbírku, to samé se chystá pro kolekci umění z Polska a dalších zemí. Nejde tady o žádný abstraktní koncept nějaké visegrádské vzájemnosti, ale o snahu ukázat, v čem si tento region byl podobný, v čem se lišil, v čem jel s proudem „globálního“ umění, v čem naopak šlapal zcela svým směrem.
Autorem výtvarného řešení budovy SEFO je jeden z nejvýraznějších českých architektů, Jan Šépka. Je také autorem rekonstrukce Arcidiecézního muzea, SEFO s ním do určité míry koresponduje, ovšem z podstaty půjde o zcela jiný koncept. Základem má být pětice robustních betonových „domů“, které navazují na gotické stavby, jež stály na tomto místě. Jsou to jakési jejich fantomy či náhrobní kameny, které ale ukrývají živý a současný obsah.
V jednotlivých blocích se počítá s výstavními a konferenčními sály, s originálně řešenou knihovnou, knihkupectvím a příslušenstvím, které dělají z galerie a muzea příjemné místo s komorním divadlem a kinosálem. Na piazzetě by stanula slavná socha Aleše Veselého Kaddish - Modlitba za zemřelého z let 1967 až 1968. Jedna z nejdůležitějších plastik českého poválečného umění už léta čeká na vhodné místo. Mohla, ba měla by jím být Olomouc.
