Československá vláda uveřejňuje dnes znění noty, poslané Vatikánu, kterou dala souhlas s ujednáním o úpravě církevně-politických otázek, o něž byl spor. Věcný obsah byl již znát. Přizpůsobení církevních diecézí státním hranicím, postup při dalším určení správy církevních statků, nostrifikace řádů a řeholí, jmenování biskupů, kteří musí být politicky spolehliví a jejichž minulost musí býti s hlediska státního bezvadná, přísaha věrnosti republice atd.
To všechno je obvyklou diplomatickou formou a řečí do noty pojato. Není v tom samozřejmě žádných reminiscencí na minulé konflikty a v podstatě ujednání, které má vázat každou příští vládu a každou příští vládní většinu, jest, že nejde o žádné řešení rozlukou. To byla ovšem samozřejmost od té chvíle, kdy bylo zjeveno, že převážná většina obyvatelstva nechce boj, nýbrž dohodu a že je v zájmu státu, zejména také z hlediska vnitropolitického, zvláště slovenského, aby styky s Vatikánem byly upraveny.
Program této úpravy zformulovala koaliční vláda již tehdy, když před třemi lety propukl konflikt s Marmaggim (tehdejší papežský nuncius v Československu – poznámka redakce) o Husovy oslavy: Bezpečné zajištění státní suverenity. Toho bylo dosaženo plně a důsledně a to i té politicky choulostivé otázce, jako je jmenování biskupů. Je to věcné právo veta, třebaže se tomu neříká veto.
Modus vivendi je za daného politického stavu pochopitelným východiskem z bezesmluvního poměru, jež jinak má Československo toliko ještě s bolševickým Ruskem. Každý ví a ministr zahraničí dr. Beneš se tím nikdy netajil, že osobně byl a je pro rozluku. Jeho účast na dohodě s Vatikánem je dokladem jeho loyální součinnosti se stranami, které tvoří parlamentní většinu a vládu. O Marmaggim, který je de facto dosud nunciem v Praze není v notě zmínky. Je však známo již i jisto, že v Praze nezůstane.
