Kategorie populárních umělců se v minulém režimu k větším příjmům dostala spíš než běžná populace. Z jejich výdělků v cizině si stát ovšem strhl nemalé procento, většinou polovinu i víc, a když šlo o honoráře třeba Karla Gotta, byl to zisk poměrně veliký: „...moje dvě hlasivky vydělaly za čtyři prosperující továrny, aniž by se do nich musely investovat devizy,“ připomněl zpěvák v knižním rozhovoru s Rostislavem Sarvašem. „Navíc gramofonová firma, která celá ta léta převáděla peníze k nám na československou banku, měla ve smlouvě klauzuli, že budu kdykoli k dispozici pro natáčení, vystupování v televizi a pro reklamní akce. Snad není potřeba se omlouvat, proč jsem celá léta patřil k těm, kteří směli vyjet.“
Místo peněz tuzexové bony
Smlouvy za vyjíždějící umělce podepisoval Pragokoncert, on také rozhodoval, kdo smí přijmout (a jakou) nabídku k hostování v zahraničí. Protože úředníci Pragokoncertu (i z ministerstva financí) zhusta vyjížděli také, starali se, aby cestovní náhrady byly pokud možno nadsazené (někdy si také nejspíš přišli pro úplatek). Zaměstnanci divadla dostali mzdu a diety. Hosté uzavírali externí smlouvy, jednotliví umělci rovněž, i oni však odváděli své „desátky“ státu a nesměli držet valuty. Na to byl valutový zákon. Je těžké dnes posuzovat, jak by se ti, kteří vydělávali větší peníze, chovali ve standardních podmínkách. V režimu, kde podnikavost byla stíhaným kriminálním činem, se hodnoty snadno pokřiví. Známé problémy, které potkaly například Hanu Hegerovou (bankovní lapálie ji stála několik měsíců ve vězení) nebo Pavla Sedláčka (překombinoval koupi auta v cizině a odseděl si to rovněž), by možná vůbec nenastaly, kdyby všechno bylo tak, jak je ve světě obvyklé. Pokud by bylo všechno zboží běžně dostupné, nemuseli by spořádaní občané vyměňovat koruny za bony a podstupovat to ponížení front v Tuzexu jen proto, že měli chuť na kvalitnější kávu nebo že jejich děti toužily po angličácích, o džínsech ani nemluvě. Jak dosvědčí pamětníci, i mezi umělci byli takoví, kteří s bony kšeftovali, většina se ale s veksláky nepaktovala. Někteří kličkovali, jak se dalo. A byli tací, kteří ze svých privilegií spojených s popularitou bezostyšně těžili, nezdálo se jim to divné tehdy a nevidí v tom nic pokleslého ani dnes. Leccos si o tom můžeme přečíst v jejich vzpomínkách (například na pokračování od Ladislava Štaidla).
