Ve více než dvaceti zemích světa jsou přeloženy hry britského dramatika Petera Quiltera. Slávu mu přinesla hudební hra Na konci duhy o posledních měsících hollywoodské hvězdy Judy Garlandové, která byla předloni uvedena i v Praze na Letní scéně Vyšehradu s Hanou Maciuchovou v hlavní roli. Úspěšná je i jeho komedie Je úchvatná!, v níž nyní ovace sklízí Jaroslava Kretschmerová v inscenaci Divadla Kalich. V Londýně se udržela šest měsíců a zaznamenala přes dvě stě repríz, byla nominována na cenu Laurence Oliviera. I v ní byl autorovi předobrazem příběh konkrétní newyorské pěvkyně.
* LN Je to náhoda, že píšete své hry podle reálných osob?
Fascinují mě velké ženské postavy, silné osobnosti. Jak známo, v minulosti ženy byly hlavně v domácnosti a dělaly zázemí svým partnerům, takže pokud některá v minulých desetiletích dosáhla nějakého výrazného úspěchu, musela to být průrazná osobnost. A ty mě zajímají. Ale nepsal jsem jejich životopis.
* LN Co bylo podle vás na Judy Garlandové nejpozoruhodnější?
Přečetl jsem o ní všechno, co bylo dostupné, a našel jsem v jejím životě krátké (všehovšudy šlo o dva týdny), ale velmi intenzivní období. Byla čtyřikrát rozvedená, měla mladého a rozhodně nesprávného milence, nemohla jít na odpočinek, protože neměla peníze, a ještě byla drogově závislá. Takže mi to přišlo jako křižovatka, na které se srazí čtyři auta - a tam se všechno stane. V úplně stejné situaci je teď třeba Britney Spearsová - dvakrát rozvedená, droguje, kariéra jde do háje... V podstatě se dá říct, že můžete na místo Judy Garlandové s minimem změn dosadit někoho podobného.
* LN Ke své druhé hře jste našel inspiraci ve strhujícím příběhu výstřední Florence Jenkinsové, která byla přesvědčena, že vládne krásným sopránem přesto, že vlastně zpívat neuměla. Obdivujete ji, nebo ji spíš litujete?
Neprojektuji, doufám, svůj názor do té postavy, když ji píšu. Předpokládám, jak by se asi chovala, ale nemodifikuji ji do nějakého svého tvaru, snažím se se do ní vcítit a portrétovat ji co nejobjektivněji. Záleží na divákovi, jak si to vyloží. Pro někoho to asi byla šílená baba, se kterou byl děsný život, jiný ji bude obdivovat, stejně tak její homosexuální přítel může být vnímán jako přísavka, i jako ten, kdo ji má rád, a proto jí pomáhá...
* LN Zdá se, že vás přitahuje herecký úděl?
S herci jsem pracoval a poznal jich poměrně dost. Tato profese přitahuje určitý druh lidí -jako mladí jsou velmi emocionální, ale vždy nejistí a z té nejistoty může pramenit i určitá arogance. Potřebují úspěch, aby přebili tu svou nejistotu, protože nepřetržitě nosí kůži na trh. A uvědomuji si, že to není jen otázka mládí - můžete potkat opravdovou celebritu, které je třeba už sedmdesát, má za sebou třicet čtyřicet let úspěšného života, skvělou kariéru - a nic se na jejích pocitech nemění. Je to pořád stejné. Třeba úředník nepotřebuje, aby mu večer, když jde domů, někdo zatleskal, že udělal dobrou práci. Kdežto herec aplaus, zhodnocení svého výkonu, potřebuje vždycky. Ty mé hrdinky jsou z tohohle košíčku. Naléhavě potřebují úspěch.
* LN I dramatikův úděl je, že jde s kůží na trh. Míváte trému z premiéry, z kritického ohlasu?
Vždycky. V Londýně je večer premiéra a příští ráno najdete v novinách třeba sedmadvacet recenzí. Je to strašně intenzivní zkušenost. Zatáhne se opona a za pár hodin tě soudí, rozeberou na kousky. Teď zrovna nějaký muzikál měl kritiky tak zdrcující, že během premiérové party se rozhodlo, že to byla zároveň derniéra. Prožívám to silně i tehdy, když jde třeba o jazykovou mutaci, které nerozumím - jako třeba tady v Praze. Sedím na představení hry, která je ve světě úspěšná, je tu nabito, vlastně nemám důvod k obavám, a stejně jsem byl strašně nervózní. Bere mě to za srdce, je to přece jen moje dítě, nějakou dobu jsem s ním žil.
* LN Jak se vám líbila pražská inscenace Je úchvatná! v režii Jany Kališové a v titulní roli s Jaroslavou Kretschmerovou?
Je velmi dobrá, a nejvíc mě zaujalo, že jsem z toho představení a dialogů cítil energii, jakou jsem do ní vložil. Ne vždy se to stane, ne každý režisér akceptuje plně autora, ale tady tomu tak je, byl jsem nadšený. Kromě toho Jaroslava Kretschmerová skvěle zpívá a já vím, že čím lepší zpěvák, tím těžší je pro něj zazpívat falešně. Jeho mozek ví, jak to má být správně, a strašně těžko se od toho odklání.
* LN Píšete další hru, je opět z prostředí showbyznysu a jde zase o reálné postavy?
Ne, tentokrát už píšu fikci, vymýšlím si postavy. Doteď jsem byl zavalen knížkami a studoval všechna dostupná fakta o konkrétních lidech, abych byl co nejpřesnější. Teď pracuju jen se svou hlavou a počítačem. Člověk by měl psát o tom, co ho přitahuje a co zná. U mě je to oblast showbyznysu. Protože v něm je přítomno tolik emocí, citů, radosti i neštěstí nebo smutku, tolik věcí, o kterých se dá psát.
* LN Zvolil jste komediální žánr, který není nejlehčí...
Pro mě je to ta nejpřirozenější věc, já byl odmala takové to dítě, co ve třídě dělalo šaška - a vždycky mě vyhodili z hodiny, že zlobím. Zůstalo mi to, mám celou jednu část mozku, která pořád přemýšlí, jak využít, co vidím, co se děje kolem, co vtipného se z toho dá vytěžit. Přitom humor lze vnímat v hodně širokém rozmezí. Na Novém Zélandu je například má hra o Judy vnímána jako černá komedie, což mě překvapilo, a nejzajímavější je, že ji tak přijalo i publikum, i kritika. Komedie a tragédie jsou ale hned vedle sebe. Když se lidi smějí neštěstí druhého, můžete ho taky litovat, od jednoho k druhému není daleko.
* LN Jak se vaše hry tak rychle dostaly do světa?
Asi proto, že jsem k produkování přistoupil obráceně, než je zvykem. V Londýně jsou stovky autorů, všichni mají svého agenta, ale žádnou práci. Tak jsem si řekl, že já to udělám jinak, opačně. Obě hry jsem dopsal v podstatě najednou, během tří měsíců byly hotové. A řekl jsem si, co budu dělat, abych se uživil? Takže jsem začal psát do spousty zemí po celém světě - „Ahoj, neznáte mě, ale napsal jsem hry, nechcete si je přečíst?“ V každé té instituci, ať už to byla divadla nebo agentury, se vždycky našel někdo, kdo angličtině rozuměl natolik, že si to přečetl. A tak napsali z různých míst, že se jim to líbí a že hru uvedou. Podobně se ozvali i z Česka z agentury Aura-Pont. Pokud se v Londýně hra uvádí na West Endu, divadlo má na ni obvykle práva na rok. Já to udělal obráceně, na West Endu měla premiéru v divadle Duchess, a když se pak dál s úspěchem hrála a získal jsem cenu Laurence Oliviera, už ji uváděla i řada dalších divadel. Následovala inscenace v Kanadě, ve Finsku a pak v mnoha divadlech ve světě.
* LN Takže jste také dost úspěšný agent?
Ano, myslím, že jsem tak z třiceti procent dramatik a ze sedmdesáti producent. Dělám si všechno, scházím se s agenty, řediteli, výtvarníky, jsem si účetním i sekretářkou. A teprve teď, po třech letech, se mohu soustředit jen na psaní. Dosud jsem hlavně dělal byznys. A teprve v poslední době se mi stává, že dostávám e-maily od lidí, kterým jsem sám nepsal. Hry už žijí svým životem, aniž bych to sám inicioval. Duha a Úchvatná se v současné době hrají asi ve 37 zemích, v Německu například na pěti scénách současně. Poslední text jsem sotva dokončil, když mi volala má překladatelka z Polska, a už se upeklo, že Poláci podle ní natočí film - a to se ještě ani neodehrála premiéra. Tam mimochodem bude například ve stejný den premiéra Duhy na dvou různých místech.
* LN Hra Na konci duhy měla premiéru v opeře v Sydney, Je úchvatná! na West Endu. Kde bude vaše příští premiéra, v Londýně, nebo ve světě?
U nás divadla s premiérou raději čekají, až jak se hra uvede jinde. Ono je to také strašně nákladné -Úchvatná stála jen v Londýně půl milionu liber! Počítám v to i propagaci, třeba černobílý inzerát na čtvrtinu stránky v důležitém listě stojí 7000 dolarů - to už je cena auta... A pronajmout si divadlo taky není levné. Navíc v Anglii je termín „světová premiéra“ považovaný spíše za negativní marketing. V Česku a jinde, jak jsem zjistil, se to naopak vnímá jako prestižní záležitost. A tak docela vážně přemýšlím, jestli neudělat příští premiéru tady. Nemyslím si, že moje hry musí začínat v Londýně, netrvám na tom. Nevidím důvod, proč by se světová premiéra mé další hry nemohla uskutečnit třeba právě v Praze.
***
Peter Quilter
Narodil se v Anglii, nyní žije na Kanárských ostrovech. Kariéru začal jako moderátor dětských pořadů BBC. Jako první divadelní hru napsal komedii Respecting Your Piers, po ní hudební adaptaci Strašidla canterwillského Oscara Wilda. Na West Endu debutoval muzikálem o showbyznysu BoyBand. Mezinárodní ohlas Quilterovi přinesla hra o sklonku života herečky a zpěvačky Judy Garlandové End Of The Rainbow (Na konci duhy) a komedie Glorious! (v Praze se hraje pod názvem Je úchvatná!), jež s oblíbenou britskou herečkou Maureen Lipmanovou měla okamžitý úspěch, byla nominována na cenu Laurence Oliviera za nejlepší komediální novinku.
