Menší retrospektivu navazující na rozsáhlou loňskou přehlídku, která se konala v pardubické galerii, nyní Krištofu Kinterovi (* 1973) uspořádala kurátorka Ilona Víchová v Galerii Brno. Soustředila se na několik základních objektů, které ho charakterizují a které již většinou byly k vidění v jiných souvislostech. Například v rámci velkých společných výstav nebo dokonce ve veřejném prostoru.
Barel s vycházející parou Jistě znovu zaujme například chlapec bijící hlavou do zdi, který před časem bavil návštěvníky mezinárodního pražského bienále v Karlíně (Revolution, 2005). Stále potěší série fotografií (To / It, 1996) zapůjčených z Galerie hlavního města Prahy. Na nich táhne autor za sebou po chodníku, v prostorách galerie, ve vagonu metra či na veřejné toaletě bílý oblý umělohmotný předmět. Zajímalo ho, jak budou lidé reagovat.
Trochu se lekneme, když vstoupíme do místnosti, kde začne jiskřit do zásuvky zapojený kabel (Už to začíná / It is beginning, 2004). Hned u vchodu nás ovšem vítá pytel s okurkou a nákupem či snad odpadky. Reproduktor v něm umístěný do omrzení opakuje, že ho to tu už nebaví, že je to celé špatně, že takhle se mu to vůbec nelíbí, ale že s tím něco udělá (Už mě to tu nebaví / I’m sick of it all, 2003).
Pozornost upoutá nový objekt, který ještě nikde nebyl vystaven. Jde o barel s vycházející parou. Autor ho nazval Duch Svatý Otevřený (2008). Figurka jednoho ze známých Mluvičů (2003) si neustále mele svou, jeho obličej má přitom záměrně zcela smazané rysy. Připomene nám ty, kteří vytrvale hovoří, aniž by měli co říct, nebo kteří aspoň jakoukoliv myšlenku dokonale rozmělní. Jediným skutečně monumentálním objektem je několikaramenná pouliční lampa, která zaplňuje celou místnost (My light is your light, 2008).
Umělcova tvorba je samozřejmě daleko širší, ale z výstavy jasně vyplývá jeho originální koncept založený na pozorovacím talentu a schopnosti s nadsázkou interpretovat nejrůznější situace. Nesnaží se totiž šokovat, není v žádném případě agresivní či urážející. Ale přitom je kritický, dokáže s lehkou ironií a jemným vtipem reagovat na to, co se děje kolem nás. Jak sám autor říká, nastavuje pokřivené zrcadlo celé společnosti i sám sobě. Navazuje na některé proudy v umění šedesátých let. Především na nový realismus, který využíval v novém kontextu nalezené prvky.
Kintera však sahá i k jiným metodám, jimiž se stává legitimním pokračovatelem tzv. české grotesky s jejím často černým humorem. Jistě je pro něj typický smysl pro vystižení absurdity, který v Čechách v různých podobách kvete přinejmenším od dob Jaroslava Haška či Franze Kafky.
HODNOCENÍ LN ****
Krištof Kintera
Galerie Brno Do 1. února
