Mladý rozhněvaný muž vyhlašuje válku divákům. Sám však uznává, že je to absurdní. Ve svých názorech je absolutní, sebevědomý i adekvátně zpupný. Ale z toho, co říká, se klube jasný názor. Ostatně, dokázal, že věčně rozhádaná a různé cíle sledující kritika se vzácně shodla, že jeho inscenace Büchnerova Vojcka v Divadle na Vinohradech je opravdu výjimečná. Snad začínající režisér svůj první velký úspěch přežije.
* LN Podle vás je český divák hloupější než diváci v jiných evropských zemích?
Řekl bych, že spíš ve své většině odmítá jít do divadla přemýšlet, hledat, prožívat, být aktivní. Chce se prostě jen pobavit a odpočinout si. Taky mě dost zaráží, jak dokáže být někdy publikum zoufale neinformované a vlastně - ano - i nevzdělané. V souvislosti s Vojckem například spousta diváků neměla ani tušení, na co do divadla jde. Možná si mysleli, že uvidí komedii. Takové zklamané očekávání bývá pro jejich vnímání smrtelné. Český většinový divák má pro mne také dosti zvláštní vkus, říkám tomu „kašírovaná poetika“ - lidé chtějí vidět na divadle to, co by rádi, ne to, co se kolem nich děje. Ale inscenace už má i své skalní fanoušky, kteří na ni chodí opakovaně. A to je zase povzbudivá zpráva, ne?
* LN Jak na Vojcka reagovali diváci na generálkách pro důchodce?
Zuřivě, halasně a odmítavě. Ale generálkové publikum je dosti specifické, takže jsem takové reakce očekával - bylo to pro mě spíš takové zábavné. Asi jsem masochista, generálku jsem si dal přímo v kotli mezi babičkami a musím říct, že mě neuvěřitelně bavilo, když se vedle mě dvě postarší paní bavily o nějakém nekonečném seriálu, v němž hrály jejich milované vinohradské hvězdy. A pak je viděly na jevišti zkrvavené, řvoucí a sprostě mluvící, a najednou ty své „miláčky“ z TV nepoznávaly. A pak už jen prchaly a vykřikovaly.
* LN A co vykřikovaly?
Že je to hnus, a jak se ten či onen skvělý herec mohl zahodit v takové hrůze. Ale jak říkám, to ještě bylo zábavné. Úsměv mi zmrznul na rtech až ve chvíli, kdy na normálních reprízách odcházeli někteří moji vrstevníci, mladí lidé. Tedy takoví ti mladí v bílých halenkách a řadových oblecích ze sedmdesátých let. To jsem opravdu nechápal. Odchodů ale naštěstí postupně ubývalo. Teď už na to, věřím, chodí diváci, které to skutečně zajímá a kteří mají menší předsudky. Byla to vlastně celkově dost dobrá zkušenost - myslel jsem si, že to tzv. konzervativní publikum bude slušné a dospělé, pravdou ale je, že se tito lidé leckdy chovají hůř než nevycválané dětské publikum. Pro peníze divadlo nedělám
* LN Obviňujete diváctvo z pohodlnosti a nevzdělanosti. Nepřemýšlel jste o tom, že jste pro ně nezvolil ten nejlepší komunikační kód? Pochyboval jste o sobě?
O sobě jsem rozhodně pochyboval. O Vojckovi nikdy. Tenhle projekt mi otevřel řadu otázek, na které dosud hledám odpovědi. Aby bylo jasno - já nechci dělat divadlo v nepřátelském diváckém prostředí, nemám ambici jít proti zdi. Divadlo je pro mě především setkání a komunikace. Oboustranná komunikace. Tu hledám a tu prostřednictvím svých inscenací nabízím. Rozhodně nechci lidem vnucovat něco, co jim není po srsti. Nechci se však v žádném případě podřizovat většinovému vkusu. Budu vždy prosazovat svůj pohled na věc a budu to dělat takovou poetikou a estetikou, která je mi vlastní. V souvislosti s Vojckem jsem uvažoval hlavně nad tím, jak je možné, že tak jasný příběh mnozí lidé nechápou. Nebo možná nechtějí chápat? Hra je sice fragmentární a tím pádem nedoslovená, ale ta základní zápletka je naprosto zřejmá. A troufám si říct, že je to zápletka nám všem důvěrně známá. Ale to rozhořčení nad formou textu a nad inscenací je natolik silné, že se divák odstřihne dříve, než tomu dá šanci. Je to rozhodně škoda, protože Vojcek je v podstatě překrásná, básnická hra o tragédii lidské existence a estetika hnusu tu odkrývá něco nesmírně ryzího.
* LN Nejdřív jste vystudoval herectví a pak jste se obratem přihlásil na režii. Být hercem vás neuspokojovalo?
To mělo několik důvodů. Během studia jsem se nesetkal s téměř žádnými režijními autoritami, se kterými bych býval jako herec skutečně chtěl pracovat. V Disku jsem byl nespokojený přístupem k práci, s komunikací s námi - herci. Vedení ročníku vyznávalo konzervativní způsob divadla, což neodpovídalo mým představám. Navíc, herectví je strašně podřízená profese. Jsem poměrně svéhlavý a dominantní a vždycky jsem do toho s prominutím kecal, čímž jsem byl určitě i dost otravný. Měl jsem také pocit, že mezi herce nepatřím. Zkusil jsem si jednu inscenaci sám zrežírovat, kupodivu to dopadlo dobře a já si na té práci uvědomil, že mě režie baví, protože v sobě spojuje prvky, jejichž kombinace mě vzrušuje. Tak jsem si dal přihlášku a dostal jsem se do ročníku k Janu Nebeskému a Darie Ullrichové. Po předchozím konzervativním vedení to byla škola tzv. odpovědné svobody. Oba principy se mi zaryly pod kůži a já se pohybuji na jejich křehké hranici dodnes.
* LN Proč chcete dělat režii, co vám profese dává?
Dává mi všechno, pohlcuje mě, a přijde mi nesmírně zábavná. Ale taky mi dost bere - čas, energii a třeba i můj osobní život. Dá se říci, že mi ho divadlo do jisté míry nahrazuje. Je to takový ventil - učím se díky němu komunikovat s lidmi, neustále balancuji na tenké hraně emoční a racionální, setkávám se s neuvěřitelnými příběhy a osudy, hledám prostor pro vlastní svobodu, aniž bych ji ukrajoval ostatním, vzdělávám se, hraju si. Myslím, že jinak se divadlo dělat nedá - musí to být radost. Koneckonců pro peníze to neděláme. A myslím, že je teď kolem mě spousta mladých divadelníků, kteří to cítí podobně. Teď možná přichází ta nová generace režisérů a divadelníků vůbec, kteří ty stojaté divadelní vody rozčeří. Je potřeba bojovat proti akademickému suchému konvenčnímu divadlu, jehož se dopouštějí režiséři rutinéři - jak jim říkám. A na které je český divák vlastně zvyklý. Jsem přesvědčený, že žánrové obrázky už dnes nikoho nezajímají. Mě tedy určitě ne.
* LN Chápu váš mladický elán a zaťatost, ale ostatní režiséři nedělají žánrové obrázky. A pak, myslíte si, že včas poznáte, že jste rutinérem a půjdete od toho?
Doufám, že ano. Pro mě je v tomto směru vzorem už zmíněný Jan Nebeský. Je mu přes padesát a určitě mu něco takového nehrozí. Jsem si jistý, že když budu mít sebemenší pocit kornatění, dokážu z toho pro sebe vyvodit závěry. Děsí mě představa, že už popáté režíruju Shakespeara - pořád stejně a pak za to vezmu prachy a jedu dál - deset režií do roka. Hrůza!
* LN Ale nikdo si o sobě nemyslí, že je vyhaslý rutinér, všichni jsou přesvědčeni, že přinášejí něco nového.
Myslím, že to hodně souvisí s povahou toho kterého režiséra. Každý režisér pracuje takovým způsobem a vytváří na jevišti takovou poetiku, jaká mu je bytostně vlastní. Jinými slovy, jaký jsi člověk, takový budeš i režisér. Důležité je nepodléhat jistotě, nevytvářet si žádné rutinní postupy, vyhnout se jakýmkoli návykům a snadným vyšlapaným cestám. Je potřeba ke každému projektu přistupovat znova, čerstvě, tady a teď. Vím, že se mi to teď mluví - sotva jsem vyšel ze školy, mám hlavu plnou nápadů, jsem nevybouřený a doslova nažhavený do divadelní práce. Ale myslím, že přece jen dokážu odhadnout, že nikdy neskončím jako takový ten akademický, suchý režisér. Nemám to prostě v povaze, neumím to. Asi se nikdy úplně neuklidním a neusadím. Je to nesnesitelné v osobním životě, u divadla je to ale určitě přednost.
* LN Jaká?
Přestal jsem být tak urputný ve smyslu výsledného tvaru inscenace. Co si vzpomínám, vždycky pro mě byl nejdůležitější výsledek. Teď si chci užít hlavně ten proces. Chci se s lidmi v divadle především potkat. Něco jim nabídnout a něco od nich získat.
* LN Říkal jste, že nechcete sekat deset režií ročně, ale tady vidím, že jste si od března do května střihnul čtyři. To je tak nějak v rozporu, že?
Udělal jsem v loňské sezoně šest premiér a zpětně uznávám, že to je moc. Byl to ale právě ten první rok po škole a já to z nevědomosti a z nadšení přepálil. Kdeco jsem nasliboval, někdy i s dost velkým časovým předstihem a pak jsem to chtěl všechno splnit. Nejhorší bylo, že některé premiéry se dokonce kryly. Složité to bylo hlavně v Akropoli, kde jsem režíroval Ravenhillův Dům buzniček u Matky Kapavky, tam to bylo vše ještě ztížené neprofesionálními podmínkami - ta práce mě psychicky i fyzicky skoro položila. Na to si dám už rozhodně pozor!
* LN Máte vzory, říkají vám něco v divadle tak plodná šedesátá léta, nebo už vám jejich připomínání leze krkem?
Divadelní tradice mě rozhodně zajímá, nejsem ignorant a tyto zásadní divadelní éry a jejich osobnosti rozhodně nebagatelizuju. Divadlo ale vnímám jako reakci na současnou dobu, proto musím přiznat, že je už pro mě tato poetika mrtvá. Ale teď trochu obecněji. Když jsem mluvil o mé generaci divadelníků, měl jsem tím také na mysli to, že není historicky nijak zatížená. Tím myslím, že nemáme takovou potřebu se nějakým zásadním způsobem vyjadřovat například k tématům komunismu.
* LN No počkejte, je vám třicet, tak jste to zažil minimálně ještě na základní škole.
To ano, ale už si to vůbec nepamatuju. Je to takové rozmazané, za sklem - úsměvná vzpomínka z dětství. Právě proto nemám chuť se k tomu svou prací vyjadřovat. To ale neznamená, že mě ta doba nezajímá. Především si kladu otázku, jak bych reagoval, kdyby mě nějaká zvrhlá autorita postavila před rozhodnutí, zda proti své vůli spolupracovat, nebo navždy opustit práci, kterou tak miluju. Na to asi nikdy odpověď nenajdu. Ale když tak o tom přemýšlím, takovýmito tématy a dilematy se dramatická literatura doslova hemží. Takže možná každá generace pořád řeší to samé. My dnes nemáme tak jasně formulovaného nepřítele, s nímž musíme bojovat, ale určitě se nás toto téma dotýká přes jiné věci, které jsou vlastní dnešní době.
* LN Jak byste tedy zformuloval téma vaší generace?
Myslím, že je to téma, které jsem ukázal prostřednictvím Vojcka. Vlivem zrychlování informačních kanálů a virtuálních vymožeností se potácíme ve věku značně neosobní komunikace. Lidské vztahy se tím oslabují a bagatelizují. Schováváme se za jakousi virtuální masku, a osobnost a osobitost se vytrácejí ve jménu masy a trhu. A do toho ta ekonomická krize. Teď sice máme svobodu slova, ale o to víc jsme masírovaní takovými termíny, jako je například „tržní hodnota“. A to je náš nepřítel. Gayové víc rozumí ženám a jsou citlivější a vnímavější
* LN Režíroval jste Ravenhillův Dům buzniček, hrál jste i v jeho Polaroidech. Baví vás coolness dramatika, není už přece jenom přežitá?
Je. Coolness mě nikdy moc nebralo. Ale s tímhle Ravenhillovým textem to bylo jinak. V první řadě má jinou formu - je to spíše burleska, vaudeville, kabaret. I když prvky coolness se tam samozřejmě najdou. Dům buzniček jsem si také sám překládal, strávil jsem nad tím spoustu čas a tak jsem se do textu vyloženě zamiloval. Hra má dvě časové roviny, první je zpráva o vzniku gay klubů v Londýně osmnáctého století, ta druhá je ze současnosti a popisuje soukromou swingers party. A do jisté míry srovnává způsob zábavy tehdejší doby a té současné. Ta současná z toho vychází samozřejmě hůř. Mě ale zajímalo téma - Ravenhill tu řeší otázku rodiny nejen v gay komunitě, ale především v obecné rovině, Klade si otázky nad postavením rodiny a zabývá se takovými kacířskými myšlenkami, zda mají gayové vychovávat děti. Třaskavé téma!
* LN Tajil jste někdy svoji homosexualitu, nebo jak s ní zacházíte?
Netajím to, ale nijak to ani neventiluju, nepovažuju to za tak důležité. Není to ani přednost, ani handicap - ani pro moji práci, ani pro život. Možná snad jen jedno, myslím, že gayové víc rozumí ženám, jsou v tomhle ohledu citlivější a vnímavější. A to se dá v divadle velice dobře použít. Já osobně pracuji se ženami nesmírně rád.
* LN Necítíte tedy potřebu vymezovat se jako gay vůči majoritě a bojovat za svá práva? Vnímáte ve společnosti nějaké pnutí v tomto směru?
Nemám žádnou zvláštní potřebu se k homosexualitě jakkoli na jevišti vyjadřovat. Homosexuál i heterosexuál má v životě v podstatě stejné problémy a potřeby. A co se týká nějakého pnutí v tomto směru -myslím, že sdružovat se a za něco aktivně bojovat není typicky česká vlastnost. My Češi jsme takoví knedlíci, neumíme se ani pořádně naštvat, ani nadchnout. Teď jsem byl například na koncertu Madonny, byl to neuvěřitelný zážitek, ale že bych tam zažil nějaké vzrůšo v davu, že by publikum nějak šílelo, to tedy říct nemůžu. Ale na druhé straně my jsme vlastně i docela liberální knedlíci, a to je zase pozitivní zpráva.
* LN Chtěl byste mít děti?
Nemám touhu těch mnohých heterosexuálů předat svoje geny. Ale děti mám moc rád a vůbec bych se tomu nebránil. Teď nad tím nepřemýšlím. Pro mě je homosexualita vlastně do značné míry výhodou, můžu se teď totiž divadlu věnovat naplno, nic mě neomezuje a nesvazuje. Kdybych měl rodinu a děti, musel bych řešit četné existenční problémy a to by mě stálo hodně času a energie, které teď můžu věnovat své práci. Takhle mi to vlastně absolutně vyhovuje.
Daniel Špinar Narozen 7. 7. 1979. Absolvent hotelové školy, herectví a režie na DAMU (2004, 2008). Nyní je kmenovým režisérem Divadla na Vinohradech, uvedl zde Vojcka a nyní chystá Schillerovu Marii Stuartovnu. Od roku 2002 režíroval v řadě divadel: Britney goes to heaven (DPB Ostrava), Zimní pohádka (KD Hradec Králové), Figarova svatba (DFXŠ Liberec), Domeček pro buzničky (Akropolis), Kauza Salome (A Studio Rubín), Portugálie (SD Kladno). Více na www. danielspinar.cz.
