Ta pětice do vojenského újezdu Březina u Vyškova dorazila dobrovolně. Teď toho možná lituje, ale chtěla si vyzkoušet, jak obstojí v kurzu speciální přípravy pro krizové situace. Jeho nynějších patnáct frekventantů jsou pracovníci humanitárních organizací i novináři – lidé, kteří se mohou v cizině stát terčem útoků či únosů. Musejí si v případě potřeby umět poradit v cizí zemi, kde nemusejí být vítáni.
PSALI JSME: |
Když třeba po deseti minutách teroru zazní výstřely a kurzistovi s kápí na hlavě sjede po těle k zemi jeho soused, vůbec si neuvědomí, že je na cvičení – a že to jen figurant předstírá pád jiného mrtvého člena výpravy. Mezitím na ležící tělo vystrašené novinářky se zakrytou tváří zasedá obkročmo neznámý muž a začíná ji střídavě hladit a nadávat jí…
Poprvé na sněhu, jaro pouze v botách
„Mám už ponožku v igelitu, ten v další ponožce a ještě jeden igelitový sáček,“ svěřuje se Vendula Horníková z České televize, jedna z účastnic kurzu. Ten se sice koná podevatenácté, ale tentokrát poprvé na sněhu. V březinských lesích je ho ještě dvacet centimetrů. Dost na to, aby byli kurzisté mokří i bez přepadení, při němž skončili na zemi. Nebo bez simulace vojenské kontroly, při níž ve sněhu skončilo veškeré vybavení z jejich batohů. Jaro v botách mají snad všichni.
A to frekventanti museli dokonce strávit noc místo ve srubu v improvizovaných přístřešcích v terénu. „Nakonec jsme nocování ve čtyři ráno zrušili. Nedokázali správně připravit přístřešek, pršelo na ně,“ přiznává major Šebesta.
Žádné další úlevy však účastníci čekat nemohou. I když většina z nich noc probděla (jedna z dívek dokonce tak, že ve spacáku „stále na čtyřech“, aby minimalizovala svůj styk s chladnou zemí), musí na další úkoly. Kurz má co nejvíce napodobit podmínky, s nimiž se skutečně mohou lidé v cizině setkat. Vzdát ho jde – ale všichni pokračují, zatínají zuby a snaží se držet otevřené unavené oči.
Odbor komunikace ministerstva obrany pro týdenní školení a výcvik vybírá ty, které může práce do krizových podmínek zavést. „Tentokrát jsou tu humanitární pracovníci a novináři, ale podobný děláme i pro diplomaty,“ dodává jeden z garantů akce Vladimír Palán. Od roku 1994 má za sebou kurz na 300 lidí, mnozí ho využili v nebezpečných zemích.
Účastníci nemohou od armády čekat sebemenší servis. Už pozvánka, kterou dostávají po absolvování nezbytných fyzických a psychologických testů, jasně říká: vše potřebné si vezměte s sebou. Prádlo, správné boty, dokonce i jídlo na sedmidenní akci. Ponesete to na zádech. „Od nás nemají v podstatě nic. Výjimkou je jen jedna dívka, přijela v botách, které byly spíše kozačkami. Té jsme nakonec půjčili kanady,“ podotkl Šebesta. Těm, kteří přinesli spíše sportovní boty, možnost výměny nedali.
Každý si na vlastní kůži uvědomí, co si nabalil
Konkrétní program je i pro účastníky tajemstvím. Každoročně se navíc mění, i podle toho, kdo ho absolvuje. Přepadení, kontroly, chůze s vojenskou eskortou, rady pro chování v zaminovaném území, to vše propojené s praktickými ukázkami a náročnými pochody neznámým terénem s pomocí map či GPS navigace. A také seznámení se zbraněmi, metodami komunikace či radiovou technikou.
Některé přednášky psychologů končí až po půlnoci, pak následuje v noci několik budíčků. „Zajímavé je i to, jak si poradili s jídlem. Jedné ze tří pětičlenných skupinek jsme ho teď při jednom ze setkání vzali a zvážili. Je pět dnů akce pryč, přesto měli dohromady 25 kilogramů jídla. To museli nosit,“ dodává velitel.
I sami účastníci přiznávají: mnozí podcenili obutí, i boty s membránou se ve sněhu rychle promočí. „Brala jsem si zbytečně moc oblečení,“ dodává Zuzana Brzáková z Televize Prima. Její šéfová Jitka Obzinová si pozice válečné zpravodajky užila, posílá proto na výcvik své podřízené. A dívky, které tvoří šest z patnácti účastníků, přiznávají: termoprádlo, které máme na sobě, nehodláme svlékat. Byla to dobrá volba
Psychologové a vojenští stratégové sledují každý jejich krok. Zapisují si do deníčku, jak vhodný či nevhodný byl jejich přístup ke zraněnému domorodci, jak se chovali, když jejich průvod s profesionálními vojáky začal někdo ostřelovat. I to, jak se chovali v okamžiku přepadení samozvanou polovojenskou kontrolou či kdy měli místo pravidla každý sám za sebe držet tým. Později to s nimi proberou.
To vše je stále hra: ale v odlehlosti vojenského prostoru, kde i mobily často nefungují a kde se každý krok při tréninku zadírá do hloubi mozku. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti neplatí jen pro vojáky.
„Tady je to už hrubá situace, tady by měli respektovat, že odpor by pro ně mohl znamenat smrt,“ komentuje Pavel Šebesta, který je náčelníkem oddělení přípravy speciálních kurzů vyškovské Vojenské akademie. Právě on se svými kolegy chystá pro frekventanty týden možná děsivých, ale poučných zážitků. Drsných každopádně.
