Pátek 11. října 2024, svátek má Andrej
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Morální striptýz s estébáky

Česko

Divadelní úterý - Komunismus aneb Život s StB, poslední Čapek a pražská divadla v listopadu 1989

Hra Viliama Klimáčka Komunismus měla světovou premiéru před rokem v bratislavské Aréně v režii Martina Čičváka. Inscenaci nyní zhlédli pražští diváci a zároveň se drama dočkalo dvojího českého uvedení v podobě scénického čtení.

V karlovarském Divadelním studiu D3 ji nastudovala Petra Kohutová a v pražském Divadle v Dlouhé Karel Král.

Slovenský, či spíše československý dramatik (sedminásobný držitel Ceny Alfréda Radoka) Viliam Klimáček nazval svou hru lapidárně Komunismus a její děj symbolicky svedl do jediného dne 14. února 1984. Dne, kdy se pohřbíval Jurij Andropov, poslední z ortodoxních stalinistů na sovětském trůně. V pohřební svitě ovšem už stál jeho nástupce s „flekem na čele“ a imperiální kolos se měl začít v dohledné době kácet. To ale Klimáčkovi hrdinové netuší: „Tady se nic nezmění. Komunisti jsou tu navěky.“ Žijí své soukromé drama, které výmluvně akceleruje právě v tomto okamžiku. A to, co je potkává, patří dozajista k nejdrastičtějším příběhům, jaké totalita mohla stvořit.

Vykutat z člověka to nejhorší Komunistický režim měl naprosto zvrácený vliv na psychiku lidí - ze dna jejich duší dokázal spolehlivě vykutat ty nejhorší vlastnosti, které by za normálních okolností zůstaly skryté a nedostaly by možnost člověka ovládnout. „Komunismus je cizí slovo, které se dá přeložit jako strach,“ zazní ve vypjaté pasáži hry. Hlavně o tom hra pojednává: sžíravý strach promítá do rodinného prostředí, líčí jeho mnohotvárné podoby a především to, jak dokáže destruovat vztahy.

Klimáček prostě napsal výtečnou hru, nejspíš svůj nejlepší kus. Komorní psychologické drama, jehož zápletka a téma vypadají, že se samy nabízely a jen je stačilo zvednout ze země, neboť o reálných předobrazech slýcháváme od listopadu 1989. Hlavní zápletka je prostá - jeden z partnerů se zaplete s StB. Autorovi vlastně patří i prvenství za to, že téma přivedl na československá jeviště, zatím se víceméně o něj nikdo nepokoušel, i když třeba Němci svou Stasi takhle vytěžili víckrát, například ve výborném filmu Životy těch druhých.

S tímhle námětem se ale musí opatrně, aby nevznikla hra a la these. Klimáček to vyřešil výborně -rozložil příběh do tří přesně vystavěných a napětím sevřených dějství, která téma v několika rovinách organicky rozvíjejí až k závěrečnému vyústění. Jsou to tři existenciální situace, provázané a zároveň svým způsobem izolované. Drama začíná pokaždé znovu v jiné poloze a pokaždé skončí v překvapivém vyústění, což je divácky velice atraktivní. Nejprve vše vypadá jako další groteska z minulého režimu, plná absurdit, Ona je lékařka psychiatr a slaví narozeniny a On v normalizaci vyhozený ředitel Filmexportu pracuje jako skladník a tráví své dny kdesi na střeše. Tentokrát ale sešel dolů a manželce věnuje nedostatkové zboží - šálu propašovanou z Vídně a Persil snad z Tuzexu. Společně se synem během oslavy tlachají ale postupně jako by se zatahovala smyčka, z náznaků vyplývají další souvislosti a podivnosti. Druhé dějství tvoří výslech v úřadovně StB, během něhož jako přízračná kulisa běží v televizi přenos Andropovova pohřbu, „takhle plakat umí jen sovětský člověk“, komentuje vyšetřovatel (Muž) dění na obrazovce. V poslední části se vracíme do bytu hlavních hrdinů, hrdiny čeká drásavé sebepoznání. Síla hry spočívá i v tom, že je napsaná s krutou upřímností a na tomto „morálním striptýzu“ mohou stavět především herci. A protože čerpá z reality, je samozřejmě i tragikomická. Čičvákova expresivní groteska Martin Čičvák v Aréně inscenuje hru jako expresivní grotesku a tuto polohu stále zesiluje až na nejzazší možnou hranu, čímž ještě zdůrazňuje šílenou absurditu výchozí situace. S tím souvisí i scénické řešení Hanse Hoffera - reálné prvky kuchyňský stůl, židle přebíjí obrovská na první pohled nedefinovatelná hmota. Cosi hrozivého. Pak je vidět, že jde o monumentální hlavu. Excitovaný dialog manželů v třetím dějství se pak odehrává na ní, oba kloužou, zachytávají se, téměř padají -je to výraz jejich zoufalé komunikace. Manželskou dvojici hraje Zdena Studénková a Juraj Kukura, kteří vyostřeným hádkám dodali emoce takového kalibru a autenticity, že divák jen fascinovaně sleduje, jakých neuvěřitelných „výšek“ se dobírají. Oba střídají polohy vystupňované hysterie, do níž se s jistou touhou po sebedestrukci sami dostávají, s totální rezignací. Výborně napsaný monolog o tom, že člověk mohl za minulého režimu dostat rakovinu nebo být schizofrenikem, Studénková interpretuje s mrazivou věcností a jízlivou sebeironií. Čičvákově inscenaci lze vytknout jen několikeré škrty, které dění znejasňují či hru tak trochu připravují o její zvláštní lomenou atmosféru. Například není jasné, koho v televizním přenosu pohřbívají či jak je to s odposloucháváním a sousedem.

Klimáčkova hra stejně dobře, v něčem skoro lépe, zafungovala i ve zcela odlišném pojetí. Karel Král ji v Dlouhé uvedl jako scénické čtení a přidržel se civilně neokázalého pojetí, které prořezávaly přesně vypointované momenty zvratů. Báječně si pohrál s druhým dějstvím a prokázal velký cit pro tragigroteskní vyznění estébáckého výslechu. Jeho estébák (Martin Veliký) neřve, nekácí stoly, je stále klidný, a přesto se rozrůstá do nestvůrné a hlavně amébovité podoby. Pár konfrontovaný s nepříjemnou pravdou o sobě hrají Helena Dvořáková a Jakub Špalek a jejich trápení se mnohem víc odehrává uvnitř, v jejich na kusy trhaných srdcích. Celková výrazová uměřenost dodala příběhu naléhavost jiného druhu: to, co se odehrávalo, bylo ve své děsivosti přirozené až všední. Žádná přibližnost, jen uvěřitelná fakta. Neotřelý byl i nápad přivolat na jeviště hrdinčino alter ego (Hana Burešová), které je smutnou (vyčítavou, ironickou) ozvěnou jejích replik.

Ještě jeden zajímavý detail: Král společně s Klimáčkem dávají hlavnímu hrdinovi šanci, nebo lépe řečeno věří v obrodu morálky, o generaci mladší režisér Martin Čičvák ne -ten dal průchod zbabělosti a prospěchářství, které se dokonce dědí. U něj On končí s hadrovými sobími růžky na hlavě. Jako nemohoucí šašek.

***

Viliam Klimáček: Komunismus

Činoherní klub - Divadlo Aréna Bratislava 19. 11. 2009 Režie: Martin Čičvák Scéna: Hans Hoffer Divadlo v Dlouhé 20. 11. 2009 Režie: Karel Král Výprava: Tomáš Zmrzlý

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!