Prologem nové knihy Martina Ryšavého Vrač by mohl být úryvek z předloňského románu Cesty na Sibiř: „Vycházku po Moskvě jsme zakončili v doupěti u obrovitého zarostlého metaře Miťky Guseva, bývalého divadelního režiséra, jehož kariéra se zhroutila z důvodů, které mi nikdo neozřejmil. Žádná židle v jeho příbytku nestála na všech čtyřech, ze všech přístrojů, z televize, počítače i rádia, trčely obnažené elektronické vnitřnosti, všude se povalovaly knihy, krabice, šaty, zavánějící zbytky jídla a metařské nářadí, lopaty, košťata a vatované kabáty, které musel člověk cestou přes pokoj překračovat. V té strašné peleši žil ovšem člověk bystrého ducha, vzdělaný, konkrétní a přesný v postřezích.“ Miťka Gusev není z rodu lidových vypravěčů ani Hrabalových pábitelů - na svět se sice dívá zdola, ale je bytostným intelektuálem, jehož životní názor je formován především uměním. Jeho postava patří spíše do kontextu ruské než české literatury, můžeme v něm vidět i novodobou variaci „zbytečného člověka“. Gusev vystudoval techniku, později pak zběhl k divadlu a absolvoval režii na moskevské divadelní akademii. V osmdesátých letech pracoval v různých provinčních divadlech, po perestrojce se pak sblížil s avantgardní skupinou moskevských divadelníků. Jejich radikální sklepní představení trvala mnoho hodin a často se hrála před prázdným hledištěm. Po rozpadu sklepního divadla se Gusev nebyl schopen zapojit do běžného divadelního provozu, a tak propadl až na dno - k metařům čistícím moskevské ulice.
Bylo - nebylo Martin Ryšavý je profesí dokumentární filmař a jeho témata, příběhy i postavy se volně přelévají mezi třemi světy - žitou skutečností, romány a dokumentárními filmy. Jeho prozaická prvotina Cesty na Sibiř se tak částečně prolíná hned se třemi jeho autorskými dokumenty. I na poli literatury zůstává autor věrný dokumentaristické metodě, což ale v žádném případě neznamená, že by šlo o „literaturu faktu“. Mezi dokumentaristy přinejmenším poslední desetiletí rezonuje názor, že hranice mezi dokumentárním a hraným filmem v podstatě neexistuje. Liší se jen v materiálu, z něhož filmař vychází, cíl je však stejný - vytvořit svébytné umělecké dílo. Stejně autenticky a vnitřně pravdivě (anebo naopak) může vyznít jak dokument, tak fikce. V literárním světě je to obdobné - Ryšavého Cesty na Sibiř sice byly trochu cestopisem, ale mnohem spíše opravdovým románem. Této dokumentárně-beletristické polohy se autor drží i ve Vračovi.
Role metaře Miťky Guseva je ve Vračovi ústřední hned dvakrát - je zároveň vypravěčem i hlavním hrdinou. Postava autora zde vystupuje jako pasivní posluchač, který zaznamenává Gusevův monolog. Jeho hlas sice v textu vůbec nezazní, přesto se pochopitelně nemůže vzdát odpovědnosti za výsledné dílo. Tuto jeho pozici ostatně hrdina několikrát trefně glosuje: „Vždycky bude sporné, kdo je tu autorem a kdo jen interpretem, kdo tu co od koho získal a co si člověk, který si tvou knihu koupí, vlastně odnese domů.“
Základní situace, z níž vyprávění vyrůstá, úzce souvisí s názvem románu. Vrač, jak se dozvídáme, sice dnes rusky znamená lékař, původně to však byl jakýsi zaříkávač bolesti: „Tak nastupuje vrač, který vypráví všelijaká bylo - nebylo, báchorky, výmysly, historky, které se v životě nestávají, obvykle směšné, nebo i strašidelné, a lže tak přesvědčivě, až získá pacientovu pozornost, a s tou dál manipuluje, odvádí ji od bolesti.“ Gusev je vůči autorovi právě v takové pozici vrače, snaží se z něj svým vyprávěním vyhnat bolest, kterou mu zanechala jeho sibiřská láska. Ale postava vrače tu má i širší výklad - podle Guseva skrze něj můžeme nahmatat kořeny umění, především literatury a divadla.
Ruské fantomy Vyprávění Miťky Guseva je skutečným ruským veletokem, strhává do sebe vše, co se v jeho blízkosti kdy pohnulo. Rychle nabírá obrátky, tu se líně vleče, tu strhává a běsní, nikdy však neukolébá. Bez jakékoli chronologické či jiné posloupnosti či skladby tu defilují příběhy nejrůznějších lidí, s nimiž se hrdina ve svém životě setkal, osudy příbuzných i jeho vlastní příběh. Kromě vlastního života věnuje Gusev nejvíce slov osudům svého přítele, rovněž divadelního režiséra Jurky Bgaševa, který se podobá běsovským postavám ruské literatury. Právě literárními a divadelními hrdiny se ostatně Gusev zaobírá se stejným zaujetím jako skutečnými lidmi. Všechny příběhy jsou mu v jistém smyslu symboly údělu „ruského člověka“ - právě tato nezachytitelná postava mnoha tváří je pak možná skutečným hrdinou Vrače. „Ostatně Rusové po celou svou historii bezplatně mučí a zabíjejí jeden druhého všemi dostupnými prostředky,“ říká vypravěč. „Stovky let žijí společně, každý den jeden druhého bijou, každý den jeden druhého mrzačí a přitom -zkus je rozvést, tůhle ty je rozvedeš! Proč v Rusku nemohlo absurdní divadlo nikoho šokovat ani udivit? Protože v něm nikdo nic absurdního neviděl, tohle byl a je náš obyčejný všední život.“ Některé Gusevovy interpretace, především Čechova, Gogola či Bulgakova, nebo jeho výklad o tragikomedii jsou pak nečekaně pronikavé - skoro se chce vzít ruskou klasiku znovu do ruky.
Monolog v dispečerské místnosti Vyprávění je prodchnuto tak výrazně ruským "rysem", jakým jsou různá ustálená rčení, aforismy a hořké anekdoty, slova a věty, které v době „socialismu s prdelí místo tváře“ fungovaly jako poznávací znamení. A jako prostor svobody, který je přístupný úplně každému, pak fungují i dnes, kdy jednotící ruskou ideou je: „Kdo se nám nelíbí, toho zmlátíme.“ Vračem je tak pro Rusy veškerá slovesnost, nezávislý svět tvořený jazykem, ať už je to literatura, divadlo nebo anekdota. Ostatně některé z mrazivých vtipů glosujících stále absurdnější ruskou realitu najdou odezvu i u nás, například Lecův aforismus: „Neznalost zákona neomlouvá, znalost zákona často.“
Gusevův monolog má dvě dějství - první se odehrává v kulisách černomořského městečka Gelendžik, druhé v dispečerské místnosti moskevských technických služeb. V obou částech se pojídá a popíjí a čas od času je tok vyprávění přerušen aktuálním vstupem - například sousedem, který přechází přes dvůr. Ve druhém dějství Gusev „povýší“ z metaře na dispečera, ale základní situace, témata ani způsob vyprávění se nemění. Možná je jen patrná větší blízkost vypravěče a jeho posluchače - Gusev se k autorovi čím dál častěji obrací a do chuchvalce svých příběhů vplétá i ten jeho, sibiřský.
Témat se ve Vračovi propere mnoho, některé se však vrací opakovaně. Jedním z nich je životní zlom, zhroucení původního obrazu světa, a především nutný krok do neznáma, doprovázený strachem. Tedy situace, ve které se nachází jak vypravěč, tak jeho posluchač - a v jistém smyslu i celé Rusko. A nic nepomáhá vědomí, že svět, který se nám uzavřel, byl v podstatě nesnesitelný: „Žil jsem v pekle, a teď se mi po něm stýská, že bych vyl jako pes, protože to bylo moje peklo.“ Hoře z rozumu Nepřehlédnutelné je v románu také téma „hoře z rozumu“, které mnohokrát rezonuje i v dějinách ruské literatury. Zde je podepřeno osobní Gusevovou zkušeností z technické fakulty - pro mnoho mladých lidí, vychovaných v pozitivistickém světě vědeckého materialismu, znamenalo setkání s kontextem západní filozofie propad do vážné existenciální krize: „Rozumíš, fyzikům říkali, že jsou elita, že všechno je poznatelné... Ale že pravé poznání světa se děje skrze cit, přes umění, přes vnímání a prožívání obrazu, že se největší vědci světa dříve či později přihlásili k té či oné religii, to nám neřekli.“
Gusev přitom dobře ví, že právě porozumění světu skrze umění bylo v ruských dějinách opakovaně zneužíváno mocí. A mediální masáž pokračuje i dnes: Hrdinové byli bělogvardějci i rudí; Solženicyn i rozvědčíci KGB - „největší ctností je zdechnout na oltáři vlasti, jedno v jakých barvách“. Vrač je poutavý a skvěle napsaný román, který lze číst i jako svérázný esej o situaci svobodomyslného člověka žijícího v autoritativním režimu. Neobsahuje žádný „návod“, sám vypravěč ostatně není schopen svou situaci řešit, každopádně však nese jednoznačné etické poselství: nezradit sám sebe. Nebýt součástí stáda, které musí „pod tlakem okolností žrát tohle hovno z tohohle koryta v téhle temné noci“.
***
KNIHA TÝDNE Vrač Martin Ryšavý Revolver Revue, 2010, 256 stran
Vyprávění Miťky Guseva je skutečným ruským veletokem, strhává do sebe vše, co je v jeho blízkosti. Rychle nabírá obrátky, tu se líně vleče, tu strhává a běsní. Bez jakékoli posloupnosti tu defilují příběhy nejrůznějších lidí.
O autorovi| KAROLINA JIRKALOVÁ kritička
