Ruskou společností v poslední době otřásly dvě násilné události: v předvánočním čase uspořádaly davy fanoušků v centru Moskvy přímo před očima policie živelný pogrom na přistěhovalce z Kavkazu, před týdnem pak došlo na moskevském letišti Domodědovo k dalšímu z řady sebevražedných útoků, při kterém zahynuly desítky lidí.
Abychom lépe pochopili, jak spolu tyto dvě události souvisí a co vypovídají o stavu dnešní ruské společnosti, musíme se nejprve vrátit o necelé století zpátky.
V listopadu roku 1917 jen málokdo věřil, že dezorganizovaná hrstka levicových radikálů podporovaná deklasovanou lůzou může od základů rozložit stávající systém, vyhrát občanskou válku a založit stát, který ovládne půlku světa a na druhou bude sedmdesát let pouštět hrůzu. Největší překvapení však tehdy zažívali pravověrní revolucionáři, eseři, kteří se krátce předtím mohli cítit pány situace: bolševici jim před nosem ukradli tolik hýčkanou ideu sociální rovnosti a bez okolků ji proměnili v nástroj teroru, který v prvé řadě smetl právě překvapené zastánce umírněného socialismu. Revoluce požrala své děti podle všech pravidel.
Ti, kdo vyhnali cizáky Od těch dob se v Rusku mnohé změnilo: dnešní vládnoucí elita se zdá být mnohem pragmatičtější, nesází tolik na ideje a podle všeho jí jde „jenom“ o peníze. Ale přesto jako by opakovala sto let starou chybu.
Ideologie vystavěná na plakátovém patriotismu, s jehož pomocí se již deset let snaží ovládat masu, se v lidovém pojetí pomalu proměňuje v nebezpečný nacionalistický zápal, který může snadno dovést k tomu, že zfanatizovaná masa naopak ovládne stát. Stačí trocha nepozornosti, případně „vnější faktor“, který může zapůsobit jako katalyzátor.
V době revoluce jím byla válka, v dnešním Rusku jej představuje nevypočitatelný terorismus. Už léta to přitom vypadá, jako by si pod sebou putinovská garnitura dobrovolně podřezávala větev. Na Kavkaze dopouští beztrestný teror (vlastního) civilního obyvatelstva, který logicky radikalizuje muslimskou komunitu. Dokonce i v hlavním městě ji dokázala přiškrtit natolik, že se dá směle mluvit o státním apartheidu: muslimové, především imigranti z Kavkazu a středoasijských republik, kterých je dnes v šestnáctimilionové Moskvě více než čtvrtina, jsou ruskou většinou vnímáni jako páriové a stát nedělá nic pro to, aby na tom něco změnil.
Stát místo toho jen přilévá olej do ohně. Nechává zkorumpované policisty a státní úředníky beztrestně šikanovat „barevné“, a naopak seč může, přiživuje kult opravdového Rusa, jakéhosi bílého pravoslavného slovanského poloboha -duchovního potomka povstalých hrdinů Minina a Požarského, vyhnavších proradného cizáka z vlasti -, se kterým se dnes ztotožňuje většina dospělého obyvatelstva ruské národnosti všeho věku.
Že to přehnali? Nedivte se Takový stav věcí vládnoucí elitě donedávna vůbec nevadil. Naopak. Vždyť indoktrinace velkoruským nacionalismem je již od dob Stalinových osvědčeným lékem proti kručení v břiše, válečným útrapám a dalším neduhům způsobeným špatnou vládou. Dobře namíchaný amalgám patriotismu a etnické i kulturní výlučnosti pomáhá i dnes zapomenout na to, že plyn se někam vypařil, ropa natekla do Bajkalu, státní kasa je prázdná, kdežto kapsy premiérových přátel plné. Občan si nestěžuje a vláda na oplátku přivře oko, když to nějakému polobohovi ujede. Jen tak se mohlo stát, že po dlouhá léta docházelo jen v moskevské oblasti téměř každý den k jedné vraždě s rasovým podtextem. A policie se tvářila jako by nic.
Situace se změnila až ve chvíli, kdy nacionalisté přišli s mnohokrát vyzkoušenou dialektikou: Rus je chudý, protože mu přistěhovalec zabírá pracovní místo. A vláda, která se nedokáže zbavit přistěhovalců, je špatná vláda, kterou je potřeba svrhnout. Tak se v Rusku zrodila opozice zprava, která navazuje na nejlepší tradice ruského fašismu. Původně zamýšlený „erární“ patriotismus se vymkl kontrole a vládě se jej dnes daří krotit jen stěží.
V posledních dvou letech šla sice trochu do sebe a počet rasově motivovaných útoků se jí podařilo snížit. Příznačné však je, že k tomu nemůže využít veřejnou kampaň, jak je zvykem na Západě. Ta by počet příznivců nacionalistických organizací jen zvýšila. Režim se tak v podstatě ocitl v pasti, kterou na sebe sám nastražil. Proto policie tak váhala, než zakročila proti fanouškům na Manéžním náměstí. „Naši ruští chlapci to možná občas přeženou, ale divte se, když nás fanatici z jihu vyhazují do povětří,“ zní hlas ruského lidu. A proti tomu není žádný dišputát, nebo si na něj politici alespoň netroufají.
Teď hrozí nacionalismus s revolučními rysy Fenomén nacionalismu v Rusku zkrátka dávno přerostl toho, kdo ho vypustil do světa, a hrozí, že začne nabírat revoluční rysy. V takové situaci je každý otřes, třeba právě v podobě teroristického útoku, dvojnásob nebezpečný.
Dnešnímu ruskému vedení zbývá jediná cesta: dát prostor občanské společnosti, která si v takových situacích jako jediná dokáže vytvářet účinné protilátky. Jenomže odhodlat se k takovému kroku není tak jednoduché. Dokonale centralizovaná státní korporace by musela částečně ustoupit ze svých pozic, a do toho se jí nechce. Pokud si však nedá pozor, může paradoxně zajít na neduh, kterému sama vdechla život.
***
Dobře namíchaný amalgám patriotismu a etnické i kulturní výlučnosti pomáhá i dnes zapomenout na to, že plyn se někam vypařil, ropa natekla do Bajkalu, státní kasa je prázdná, kdežto kapsy premiérových přátel plné
O autorovi| JAN MACHONIN, rusista
